Účast:
contre – maitre maly Jauda,
quartier – maitre Zbyněk Kříž,
matelot tambour Tomáš Langr,
matelot Pavel Jedlička,
matelot Xicht Jiří Beránek,
matelot Xicht Martin Vršecký,
eléve matelot Martin Kříž
Počasí:
jasno, slunečno, bezvětří, teplo cca 25°C
Letošní rok jsme se dohodli, že necháme námořní secvičení jednotky na naší Plzeňské části jednotky. Musím uznat, že úkolu se ujali velkolepě a klášter Plasy zněl velice zajímavě.
Pátek
A tak naše moravské zastoupení jednotky nasedlo do mého člunu a vyrazilo směr západ. Jako taxikář jsem uspěl a i po chvilkovém plzeňském zaváhání a Ozzyho vzpříčení jsem úspěšně dojel na místo srazu. A to prosím před setměním. Po ubytování ve školní ubytovně jsme se společně vydali do místní nálevny, abychom i my řidiči mohli okoštovat národního tekutého zlata od pramene. No tak téměř od pramene. Místní alkoholici nám v tom ponurém sklepení přichystali vzorové vystoupení v „alcohol break-dance“. Po opuštění onoho zařízení jsme směle pokračovali na našich pokojích v ochutnávání toho, co kdo donesl či přivezl.
Sobota
Snídani Xicht Berry – pan proviantní skutečně nezanedbal, tolik žrádla co se u něho slezlo, lze vidět jen u polského zájezdu. Každý si přišel na svoje. Slané, sladké nebo uzené a ještě zbylo na horší časy.
Klášter Plasy nás přivítal svojí majestátností a zchátralou původností. Kované dveře, mříže, přes okna jsme snad i viděli původní zařízení budov, samozřejmě vše náležitě plesnivé
a zničené. Chvíli jsme cvičili k rozcvičení na povel capt. Samka cviky se zbraní, obraty
na místě a za pochodu až jsme se dostali k rozvinutí do střeleckého řetězu a návratu
do sestavy. Velice plodně strávených několik desítek minut ve stínu staletého stromu nám objasnilo tuto náročnou problematiku. To však se již přiblížil čas našeho vystoupení na veřejnosti před hlavním vchodem. Nic nové a jako vždy to jisté, ale zde v kraji nepolíbeném napoleonským duchem jsme vzbudili docela zájem u místních. A vše to způsobil Xicht Vršoun s paní kastelánkou, leč svačinka a dostatek pitné vody přišel vhod. Děti ve chvilkách přestávek v úmorném vedru projevovali zájem o naši výzbroj a výstroj, jejich rodiče o podrobnostech kdo a co jsme, a co tam vlastně děláme. O úsměvný příběh obohatila naše zážitky jedna slečna od PRESS-u. V době naší přestávky kdy splaveni výcvikem jsme odpočívali, se najednou objevila obtloustlá osoba ověšena fotoaparáty, že je z jakéhosi místního štvavého plátku. Chvíli obcházela a pak najednou, že prý abychom už tedy něco ukázali, vždyť jsme tam od toho a podobně. No to je něco pro mě. Této osobě jsem rázně ale slušně vysvětlil, že zrovna máme přestávku, no ona začala zase cosi brndat. Opakovaně jsem ji situaci vysvětlil, že pařák atd.. Leč nechtělo se jí chápat snad kvůli nízké mozkové kapacitě nebo zanedbané výchově, tak jsem ji vysvětlil, že si měla přivstat, když chtěla něco akčního vidět, a jestli někdo něco v civilizované zemi něco chce, většinou přijde, představí se a použije kouzelné slovíčko a ABRAKA-DABRA to není. ABRAKA-DABRA pobavilo širokou dětskou obec a dotyčná osoba zmizela tak rychle jak se objevila.
Následná chvilka výcviku vyplnila čas do oběda.
Prohlídka konventu, nově zrekonstruovaného, nám objasnila jak veliký a významný klášter to byl v dobách své prosperity.
Takže krátce, cca 60 mnichů zpravovalo hospodářství s 5000 obyvateli, konvent je postaven na dřevěných pilířích ve svedeném ramenu řeky což zabezpečovalo přísun čerstvé vody a odsun nečistot (včetně fekálií), tok řeky také zabezpečoval podtlak, díky kterému budova v letním období do sklepení nasávala teplo akumulované na nádvoří, aby potom v zimě mohlo ze sklepů stoupat zpět a vyhřívat budovu. Musím přiznat, že nejdříve jsem to nechápal, ale pak jsem jen žasl nad jednoduchou genialitou a mistrností stavitele Santiniho. Klášter nebyl dokončen a jeho nedokončená kaple i tak budí úžas. Josefovské dekrety o zabavení majetku a omezení vlivu řádu, uvedl hospodářství kláštera do dluhů, klášter pak koupil hrabě Meternich, udělal z něho rodové sídlo, půjčku ke koupi splácel do konce svého života. Meternichům klášter patřil do konce 2. světové války, následně nastala postupná komunistická devastace. Dnes se pomalu klášter spravuje. Tož tolik o tomto zajímavém kousku geniální architektury, jakou lze nalézt a moc se o ní neví.
Odpoledne, do závěrečné hodiny kláštera jsme strávili ukázkou několika „bojových“ taštařic
a pokusem o nácvik reprezentační execírky. Moc to nešlo, a je potřeba ještě hodně pilovat, ale byli bychom možná první v evropské napoleonice s takovým vystoupením.
Večer po přesunu do Vršounovy chalupy nás čekala účast na Chodském bále, naše přítomnost vzbudila zájem, ale po celodenním výcviku nás zajímalo jen co kde vypít a sníst. Místní křepčili, až to dunělo a i Xichti se přidali kvůli svým partnerkám. Nás z Moravy však čeká cesta domů, a tak k půlnoci jsme vyrazili zpět k chalupě, noční několika kilometrová procházka každému udělala dobře.
Neděle
Ranní chlad od rybníka, mimochodem pěkný humus brčál, a korunami stromů prosvítající sluníčko nám připomenul konec akce. Po sbalení a nezbytném loučení jsme se vydali ke svým domovům a běžnému životu občanů dnešní doby.
Akce se povedla a poděkování patří Xichtům, no a my ostatní máme ohledně výcviku nad čím přemýšlet a také vzpomínat na zajímavý víkend.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
jasno, slunečno, slabý větřík, teplo cca 25°C
Účast:
contre – maitre maly Jauda,
officer de sainte Boris,
matelot Xicht Berry.
Slovo dalo slovo a s Borisem jsme se domluvili, že vyrazíme do metropole na Dunaji – Blavy. Je to kousek tak co. Po mé intervenci se přidal i Xicht, jestli sežene plavidlo. My z Moravy jsme zvolili dobrodružnou dopravu vlakem, já po osmi letech. No super chaos, za tu dobu co jsem tímto prostředkem necestoval, se nic nezměnilo. Byť mezinárodní rychlík smradlavé a posr… toalety, umývárna bez vody by snesla název špinárna. No prostředí úplně jako kdysi, napadlo mě, jestli potkáme i tiskového mluvčího drah, který by se mi snažil vysvětlit proč na jeho plat čtvrtmilionu korun je a na úklid vlaku pár tisíc není. No nepotkali jsme ho, potkali jsme však velice chytrou a výřečnou paní, která se drala do vagónu přes naše zavazadla, na kterých si samozřejmě roztrhla punčocháče. Odkázal jsem ji na tiskového mluvčího drah, aby ji vysvětlil, proč stojíme na chodbě, když je plno a není si kde sednout a odložit zavazadla. Hlavně zavazadla Borise ji iritovali, tato podivuhodně svařovaná konstrukce na kolečkách, bravurně vezoucí náklad pro několik velbloudů prý nemůže na chodbičce co pobývat, a to jí neobměkčila ani lékařská brašna, propagačně umístněna na samém vrchu tohoto zařízení. Slova jsou jen slova a my kodrcajíce se za svým cílem jsme byli odhodláni našeho pomocníka bránit s nasazením všech schopností. Bába brblá snad ještě dnes.
Bratislava. Po mé rekognoskaci nádraží a marné návštěvě informací Boris zjistil, ještě že ho mám, že na druhou stranu Dunaje se dostaneme autobusem a on ví kterým a kde vystoupit. A taky tak tomu bylo. V brzkém slunečném odpoledni jsme byli v cíli. Tábořiště na břehu evropského veletoku, na autentických místech má vždy svoji atmosféru. No a to přivítání, vínko, malinovica, slivovica, nějaké zobání a to několikrát dokola, byl jsem zase doma, málem jsme nepostavili stany.
K večeru jsme provedli propagační pochod městem, zavzpomínal jsem na dobu mé delší přítomnosti zde. Potom dorazil i Xicht Berry, a tak jsme byli komplet, pochybuji o posílení naší mise příchodem někoho dalšího. Po návratu do tábora naše historická přítomnost budila velkou pozornost celým spektrem lidského bytí. Rodinky s ratolestmi se zvědavě ptali:“Čo sa to tu deje?“ Osamělí muži a chlapci závistivě sledovali naše skvělé vzezření a vystupování, které vyvolávalo pozornost jejich protějšků. Vše se odehrávalo v poklidném duchu letního soumraku, jen jakýsi konfliktní vyvrhel chtěl tuto idylu narušit svým nebezpečným vystoupením s nožem a nehoráznou vulgaritou. Mnoho z nás to pobouřilo. Však záhy byl tento odpad lidství eliminován zručným vrhnutím litinové pánvičky tambora od řadové pěchoty, tato ho zasáhla s přesností umístění sázených vajec a zároveň jeho vrchní polovinu tělesné schráně vyvrhla za stan, v kterém před tím seděl.
Vše se opět naladilo na poklidnou atmosféru, leč jiný kraj i mrav a neznalost jednoho z vojska francouzského dostala do ošemetné situace. Tento nešťastník dvorně nabízel lahodný mok veselosti místní krásce tak intenzivně, až ona nešťastnice k velkému překvapení onoho omdlela do hlubokého bezvědomí. Voják francouzský však nikoho nenechá v nesnázích, proto tento neváhaje poskytnul této unavené krásce první pomoc a doprovodil ji k jejímu domovu, netušil však, že tento se nachází na opačném konci města, a proto místo odpočinku celou noc bloudil v ulicích a tím si přivodil ranní bojovou neschopnost.
Nádherné ráno nás uvedlo k bohaté snídani. Následný nástup a pochod do města byl pro mě novinkou, v osobě bohatého civilisty v přítomnosti námořního lékaře jsem vyvolával spousty dotazů k mé osobě. Zručně jsem odrážel výpady neznalých věci a v následných bojových střetech v ulicích města jsem poznal francouzskou soudržnost ve vypjatých situacích. Závěrečná bitva nedaleko našeho tábora nám umožnila pohled na věc z pozice jakého štábu
a zabezpečení vojsk. Vrcholem tohoto dne bylo noční ostřelování města. V záblescích dělostřelby, jsem potkal dávného přítele. Neviděli jsme se kolem 15 let, tak byl důvod zavzpomínat. Povedený den jsme ukončili ještě povedenějším večerem ve všeobecné pohodě a přátelství.
Ráno po snídani bylo zasvěceno sháněním Tatranského čaje. Při tomto dění jsme zjistili, že nedaleko našeho ležení probíhá jakási místní zvyklost – mezi stánky které nabízeli různé lékařské praktiky a vyšetření, řádila za upíry převlečená omladina a lanařila přítomné k odevzdání krve. Podivné ale i poučné, protože jsme objevili pěknou ukázku historických chirurgických nástrojů. Při všeobecném balení naši ruští přátelé se nabídli k odvozu našich zavazadel do našich domovů, to nešlo odmítnout. Xicht Berry se naložil k svému dopravci a odporoučel se spokojen ke svému západnímu domovu. Já a Boris jsme se rozloučili se všemi zbývajícími přítomnými a bez bagáže, jako turisti se také odporoučeli k domovu, opět ve vlaku jak jinak, teď však vsedě a dokonce v kupé.
Příští rok pojedeme zas, na Dunaj patříme a prý nám tu někde i potopili dělový člun, jen jsem to zatím nikde v dokumentech neobjevil.
zápis: contre – maitre Petit Jauda
Počasí:
pod mrakem ale teplo, slabý větřík, teplota cca 20°C
Účast:
contre – maitre maly Jauda,
matelot porte aigle Rosy,
matelot Viking,
matelot Zila,
matelot Xicht Vršoun,
matelot Xicht Berry
Tak jako každý rok i letos nás dohnala do Slavkova touha slavit narozeniny našeho nejvyššího šéfa. Oba Xichti to vzali tradičně jako výlet po Moravských hvozdech a tak vlastně provedli průzkum prostoru. Jejich rekognoskace přinesla úspěch objevu nekuřáckého pohostinství
a dokonce se tam i vaří.
Po vybalení a ubytování v zámeckém parku, jsme se tak porůznu vybrali pozdravit přítomné na této slávě. No ale ať jsme dělali, co jsme dělali, naše cesty opět střetli v onom zařízení, které jsme také i s příchodem půlnoci uzavřeli. Naše pelechy v táboře nás přitulili po zbytek noci rušené chrápáním a občasným vybíháním mimo tábor.
Standardní ráno se standardní polívkovou snídaní nikoho nepřekvapilo a ani nevyděsilo. Dopolední nácvik se nesl v duchu opakování a procvičování notoricky známých vojenských drilů a návyků, které notoricky půlka vojska zapomněla a druhá půlka nepamatuje. Toto je děje za velkého pobavení přihlížejících čumilů. Asi po hodině snahy všech velitelů se na jednotky dá aspoň koukat, a o bojeschopnosti nadále pochybovat. Smutné je, že na velkých akcích je nás trojnásobek a ti co tady nejsou, opět budou v našich vycvičených sestavách dělat paseku. Třeba voltižéři z Hradce sem nejezdí, ale na Slavkově je jich půl pelotonu, a to jejich připitý vedoucí bude chtít opět dělat chytrého, to je ale z jiného soudku. Upocený
a obohacený o znalosti jsme pojedli. Při tomto doplňování živin kolem nás prošla Dunde, ani se nezastavila na kus řeči, podivné, no ale nač námořník potřebuje kantýnskou.
Odpolední bitva se nesla v oblíbeném duchu nesmyslně bloudící gardy a perfektním nasazením řadové pěchoty, námořnictvo svým marným nasazením do jednoho obětovalo životy. Vítězné defilé jednotek bylo korunované potleskem. Zde zaperlil „nečekaně“ Ivan, tolerovaný velitel francouzských jednotek. Byť je jezdec nevalný a má vždy plné ústa bezpečnosti a podobných postřehů, na závěrečné defilé posadil do sedla svou nezletilou dceru v jakési skoro uniformě a umístnil je mezi diváky. Kůň sedlaný děvčetem se však poplašil bubnováním vojsk a povalil k smrti vylekanou malou holčinu, velice málo chybělo k neštěstí. Vyřešilo se to ke spokojenosti všech a s úsměvem, to však jen, že nebylo zranění. Takovýto člověk chce velet a tím být i vzorem pro nás? Sám si odpovím: “Raději ne!“
Standardizovanou večeři vojsk jsme následně doplnili o různé pochutiny v nově objeveném zařízení. Ohňostroj a večerní defilé městem již sice nebylo součástí programu námořnictva, přesto se té taškařice někteří účastnili. Mě se však jeví kličkování mezi podivnými stánky
a koupěchtivými lidmi poněkud nevhodné pro oslavu narozenin.
Neděle ráno byla veselá. Velením jsme byli požádáni o pomoc při úklidu stolů na vinařské soutěži, za pomoc jsme utržili finanční odměnu, tato vystačila v místní kavárně na zákusek, kafe a nápoj pro každého z nás. Výtečná sladká tečka na závěr oslav, jen ať je jich stále dost a je co slavit.
zápis: contre – maitre Petit Jauda
Počasí:
ráno mráz, dopoledne docela teplo a sluníčko
Účast:
quartier – maitre Zbyněk Kříž,
matelot Pavel Jedlička ,
matelot Jana Šálková,
matelot Martin Vršecký,
eléve matelot Martin Kříž
a také Jiří Šlajsna z 44eme
14. října (pátek)
Brzy ráno, potom co vyjel autobus z Tučap, jsme my a Pavel vyrazili směr Brno, abychom se nalodili. V Brně přistoupila i Jana. Z Brna jsme jeli rovnou směr Praha, kde se přidali další cestující. A pak přímou cestou směr Jena, kam jsme dorazili v odpoledních hodinách. Po velikých zmatcích s umístěním stanu, jsme jej nakonec postavili. Večer očekáváná večeře nebyla, a díky předvídajícímu panu Šlajsnovi a Vršeckému, kteří nakoupili zásoby proviantu, jsme nešli spát s prázdným žaludkem.
15. října (sobota)
Všichni se probrali do velmi mrazivého rána. Budíček byl již v 6:30 a na snídani byly lahodné Euro-balíčky. Po snídani byl nástup francouzských jednotek a čtyř kilometrový pochod na bitevní pole. Kam jsme dorazili předpolednem, ze začátku bylo menší cvičení a poté oběd, který se skládal z mírně pozměněného Euro-balíčku od snídaně. Jakub Samek velel Italské armádě a našim jednotkám velel jakýsi Francouzský velitel, který je srovnával vpravo a vlevo, místo toho, aby se střílelo. Ale bojové pole bylo úžasné – velké, zvlněné a přehledné. Po bitvě se odpochodovalo do přilehlé vesnice Cospeda, kde byl rozchod a individuální návrat do tábora. Tam jsme dostali potravinové lístky na večeři, na večeři bylo na výběr mezi nudlemi, velkým kusem masa v housce a Bratwurstem v housce. Po večeři jsme přisedli k ohni společně s 30eme a vyměňovali si historky z natáčení. A mezitím nastala studená noc.
16. října (neděle)
Ráno bylo opět mrazivo a začal foukat silný vítr. V 9 hodin byl opět nástup všech jednotek a sám Napoleon se přišel podívat. Tentokrát byla bitva na poli vedle tábora. Po této menší šarvátce se vojsko přesunulo na pietní akt. Oběd byl individuální, když jsme dojedli, začali jsme balit věci a stan. Vítr ještě víc zesílil a nastalo dlouhé čekání na autobus. Když autobus konečně dorazil a my se nalodili, porouchalo se kolo na vozíku a to způsobilo menší zpoždění. Jakmile kolo opravili, zajeli jsme do Cospedy do místního muzea. Na to jsme vyrazili směr Praha a Brno, kam jsme dorazili kolem 23 hodiny v noci. A po vyhřátém autobusu to byl teplotní šok, když jsme vylezli v Brně do 1°C, kde byl rozjezd do domovských přístavů…
zápis: Quartier-maitre Zbyňa a éléve-matelot Marty
Počasí:
mokro, občas přeháňky, žádná velká zima, slabý větřík, teplota cca 5°C
Účast:
contre – maitre maly Jauda,
quartier – maitre Zbyňa,
officer de sainte Boris,
matelot porte aigle Rosy,
matelot tambour Ozzy,
matelot Viking,
matelot Zila,
matelot Krčmář,
matelot Xicht Vršoun,
matelot Xicht Berry,
matelot éléve Martin.
Večer v pátek každý kdo mohl, se seběhl do Slavkova a okolí, aby byl účasten té slavné řeže u Austerlitzu. Byť většina historiků nám upírá přítomnost v této bitvě, zdokumentovaný padlý poručík Jacqelot ho naopak potvrzuje. A tak i my gardový námořníci jsme se sjeli na místo tohoto střetu, který do dnes obdivují válečníci světa.
Již několik let nám útočiště a zázemí poskytuje dům Rosyho, však postupem času se jeví nutnost změny. Pro teď však, kromě Borisa, jsme všichni opět tuto nabídku využili.
Po obecné prohlídce okolí, přihlášení, odebrání střelného prachu a pozdravení se s přítomnými, jsem se přidal k námořnímu veselí v naší nové osvěžovně. Tuto jsme samozřejmě pozorně zavřeli, aby se jí přes noc, nedej bůh, něco nestalo. Návštěva místní diskotéky, byla jen prohlídka potácejících se osob bez zájmu. Je tajná pravda o bodování příslušníků námořnictva u místních obyvatel, tento úspěch byl nakonec korunován osobním doprovodem řadových vojáků tohoto gardového námořníka do místa bivaku. To však nebylo vše, co se událo. V nočních hodinách pod někým povolilo, na dobré slovo upevněné zábradlí na schodišti k velké ranní nelibosti Rosyho.
Budíček jsem ráno posunul dvě hodiny před nástupem. Zila s Martinem zabezpečili snídani, navařila se spousta čaje do termosek a i večer nejvíc unavení námořníci stíhali být včas připraveni k odchodu. Standartně však oba Xichti a Ozy nestíhali, mám pocit, že to snad dělají naschvál. Tak aspoň jsem vyrazil na místo srazu, jako velitel námořního pelotonu sám. A udělal jsem dobře, záhy mě dostihli ostatní a já je mohl postavit do tvaru. Gardové námořnictvo a řadové 44eme, jsem promíchal s ostatními, aby bylo zabezpečené velení a aspoň částečná znalost reakcí na povely. Námořní peloton kromě námořníků tvořili pěší dragouni, sapér od dragounů, voltižéři Klečka a voltižéři z Hradce. Nebylo pestřejšího pelotonu ve francouzské sestavě, a tomuto zmatku jsem měl velet. Na námořnictvo se dá spolehnout, dragouni, jsou kámoši z Germánie, ti udělají vše, co se řekne. Ale hradečtí voltižéři jsou tu snad jen, že jich je hromada a mají slušnou výstroj a výzbroj. Námořní peloton v sestavě Gardového batalionu se nejdříve zúčastnil nácviku a sladění v zámeckém parku. Nácvik se moc nehrotil a tak zbyl čas i na prohlídku nabídky stánkařů, vyříkání si „světových stran“ a pečlivější přípravu před bitvou. Jen matelot Krčmář, indisponován večerní veselicí, si musel odskočit odplivnout pár litrů do zámeckých porostů. Toto opakované odbíhání od jednotky mu přivodilo výzor živoucí mrtvoly těsně před ulehnutím do rakve, a tak pro letošek máme prvního padlého.
Autobusový přesun do Tvarožné, účast na malém pietním aktu, prohlídka stánkových zajímavostí, pozdravení se s Rusi a košt letošního svařáku bývá každoročně ctěným koloritem bitevního rána. Následné seřazení se do bitevní formace věštilo předzvěst nasazení do bojů.
Naše nasazení nezačalo velkým úspěchem, velitel batalionu měl stále problém s vyrovnáním jednotlivých pelotonu a tak nás pod bezprostřední palbou Rakušanů nechal stále dokola rovnat, v reálu by nás moc toto vyrovnávání nepřežilo. Pak konečně naše působení mělo hlavu a patu a mohli se v mnoha případech projevit i naše kvality. Svinutí se do karé jedna velká paráda, odsun raněného granátníka k ošetření, na kterého jeho druhové kašlou, byl jen výraz našich morálních a bojových kvalit. Následný hromadný ústup se k údivu všech přihlížejících nesl v hesle: “ Wallis dobyl York!“ Po tomto ústupu do dalších pozic už všichni v pelotonu pochopili svoje místo a úkol a tak za mého aktivního velení, aktivní pomoci pobočníka Šlajsny a všech znalých věci, se peloton stával kompaktním a fungujícím tělesem. Pokyn k přeskupení za linii dělostřelců při protiútoku nepřátel přišel pozdě, a tak se námořní peloton dostal do boje muže proti muži, kde obstál bez ztráty kytičky. Protiútok a následný koordinovaný postup všech našich jednotek přerušil a ukončil snahy nepřítele o vítězství. Jak skvělé vítězství se nám povedlo, jen škoda, že tuto sladěnou, schválně neříkám vycvičenou, jednotku potkám až zase za rok.
Přesun do Slavkova, večeře, odstrojení se a návštěva všech přátel a nepřátel je vždy milou povinností, s většinou se člověk potká během roku jen sporadicky, takto je to jen u Austerlitzu. Večer se odehrával v salonku naší základny v duchu společenských her, napiš zvíře, nebo předveď pohádku. Největší zábavu pak určitě zažívali Gudrun od dragounů z Germánie s manželem, protože neznajíc češtinu vše se muselo různě překládat. Ani jsme se nenadáli a byl konec dne.
Ráno pobouření u Rosyho vyvolalo, že mu někdo okoštoval jakýsi turecký med, co se volně povaloval na lednici. Většina námořnictva odplula domů plnit všední úkoly života. Já, Zila a Rosy jsme se vybrali na Mohylu míru. Pro mě to mělo velký význam, naposledy jsem tam byl před čtyřmi roky. Do dnes si vyčítám, že mě to vůbec napadlo. Opět tam pár let nemusím a budu radši pokládat kytku tam, kde mě nebudou odstrkovat. To co se událo, zůstane v mém vnitru na dlouhou dobu.
Přesto všechno letošní Austerlitz, až na jednoho nemocí zmoženého námořníka patří k těm, zdařilým na které se bude vzpomínat.
zápis: contre – maitre maly Jauda