Počasí:
jasno až po zamračeno, bezvětří až vichřice, teploty od +15 do-5°C (celý aprílový sortiment)
Účast:
contre – maitre maly Jauda,
matelot Pavel Jedlička,
matelot Xicht Martin Vršecký,
dále byli přítomni Šlajsna a Bacil od 44eme,
Petr Wagner a Jiří Zubař od 8eme,
Rajče od GIA a
Jakub Samek od 57eme.
Námořnictvo rok zahájilo letošní rok na společném secvičení v severních Čechách.
Další zajímavé místo Napoleonských válek Chlumec – Přestanov – Varvažov. V tomto prostoru v roce 1813 se opět k francouzským vojskům otočila štěstěna zády, a to hned dva-krát krátce po sobě.
Původně z téměř 30 účastníků po různých zmatcích zůstala malá skupinka odolných
a věrných, což jako secvičení jednotek CENS je poněkud smutné. Ale asi to nebude jinak v dnešní náročné době. No vzdálenost je to slušná, ale jednou za čas je potřeba něco obětovat.
Jiné mohlo odradit kostrbaté zabezpečení zázemí akce s neustálými nejasnostmi v ceně
a místa ubytování, příště by bylo vhodné informovat zájemce o účast až ověřenými informacemi a pevnými termíny.
Večer byl opět věnován uvítáním a seznámením s následním vzpomínáním na zážitky minulosti. Samozřejmostí byla konzumace lahodných moků a místních specialit. U specialit nás pobavilo složení jedné židovské speciality s obsahem vepřového masa. Žid a vepřové? No nevim. Ubytovatel a hospodský v jedné osobě nám provedl malou prekérní situaci, když při závěrečné rozhodl o ranním placení účtu. Většina z nás si při představě ranního placení rychle začala vzpomínat na svoji dosavadní konzumaci. No zvláštní, i když vstřícný zvyk. Přes všechny nástrahy jsme pokořili půlnoc a poté se odebrali k noclehu.
Ráno nás přivítalo svojí vlídností, která se při snídani změnila v zamračenou výhružku. Francouzského vojáka jen tak něco nezastraší, a tak kdo jak mohl, jsme se všichni setkali před Starou poštou ve Varvažově k úvodnímu fotografování.
Petr a Šlajsna se chytli přednášení o tom, co se tu událo a kdo, odkud a kam a také co
a proč dělal. K mému překvapení jsem se dověděl, že ne jedna ale rovnou dvě bitvy se svedli v tomto okolí a to téměř na stejných místech. Obdrželi jsme mapky taktického zobrazení bojů. Člověku stačila malá představivost, co za jatka se zde udála. Pohled do vnitrozemí nás však vždy vyléčil, protože důlní činnost ve 20. století přetvořila krajinu do takové míry,
že představit si zvlněnou krajinu kde je údolí a kde byla planina je lesem porostlá halda,
je nadlidské. Barvité vysvětlování přednášejících, kteří se umně doplňovali, však lidské zvěrstva proti přírodě zastiňovali. Pomník generála Vandamma pamatoval určitě lepší časy, ale protože je celý z kamene určitě ho nikdo neodveze do sběrny barevných kovů. Následné zastavení na tzv. Horce poskytl daleký výhled do krajiny. Na tomto kopečku se nachází trojboká kaple, ke které se kdysi šlo křížovou cestou, z které zůstali jen nic neříkající pomníčky, na samotné kapli se také vyřádili moderní vandalské hordy svými malůvkami, které vydávají za tzv. streetart. Možná jde o označení teritoria městského gangu. Umění silnice nebo „tag“ gangu na kopečku uprostřed lesíka? Další podivnost. Pod kopečkem v Chlumci jsme se kolem nejstaršího domu, který tu válku ustál, jsme se dostali do další vesnice k výročnímu pomníčku u pohostinství, kde nebyli líní otevřít k naší potěše. Nás z Moravy pobavilo zelené pivo „Starobrno“, kterým nás přivítali. Byl to však jen zbytek a dále jsme byli odkázáni na místní standart. K jídlu česnečka a utopence také nebyli marné. Při placení si Vršoun všimnul jaký vliv má oblečení na chování prostého lidu, hospodský každému vojákovi či seržantovi tykal, ale pouze Jakubovi v uniformě důstojníka vykal. A šlo se dál. Na konci vesnice se nalézá tzv. francouzský pomník a vedle něho je kaple. Přilehlé pole s remízky by se mělo příští rok stát místem tábora a rekonstrukce 200. výročí této události.
Je to autentické místo bojů a také dost prostorné pro jezdectvo a manévry pěchoty, pro diváky s výhledem po celé ploše. Toto však jen v případě když výběrové řízení vyhraje CENS. V případě výhry p. Slavíka, místního aktivistu, který bude určitě směrovat rekonstrukci na tradiční místo pod Horku u Chlumce. No uvidíme jak se krajští úředníci rozhodnou.
Přes toto pole jsme se dostali háječku, uprostřed něho je velký kamenný kříž. Až zde jsme se dověděli, že se nacházíme na místě spočinutí 10 000 francouzských vojáků, které zde nechal shromáždit majitel zdejšího panství z velkého množství hrobů v okolí. Osamělost místa, bizardní tvary stromů a kamenný kříž na mohyle dává tomuto místu zvláštní atmosféru, která nám živím, jakoby naznačovala nepatřičnost naší přítomnosti zde. Dalším pochodem jsme se dostali k velikému pomníku ruských vojáků s bohyní Niké. Stromořadí při vstupu si pamatuji jako malé stromečky, dnes téměř zakrývají samotný pomník. Zde jsme začali návrat zpět na místo zahájení dnešního dne. Přes Chlumec a občerstvení za celkem hustého sněžení jsme se dostali k největšímu a asi i nejdůležitějšímu pomníku celé bitvy. Parková úprava pomníku, samotná stavba s bronzovým lvem a i místo v centru někdejších bojů tvoří skutečné místo k zamyšlení se nad tím co a proč se tu událo. Absurdnost dnešní doby na tomto místě podtrhují otevřené dveře, dovnitř kde vévodí řebřík dvoják pod secesní klenbou a očíslované kameny vstupního portálu, coby pozůstatek nějaké rekonstrukce. Pochodem po hlavní silnici jsme se konečně dostali k restauraci, kde se dalo pozdně poobědvat. Po této přestávce byl jen skok do Varvažova, našemu dočasnému bydlišti. Leč i tento skok byl okořeněný příběhem,
a to zanecháním teritoriální pachové značky jednoho námořníka, ostatní jsme ho kolegiálně čekali mimo dohled a záviděli mu o zážitek víc. Před Starou poštou postavenou v roce 1817 jsme se rozloučili a popřáli si, ať nám to aspoň takhle šlape co nejdéle. Místní menšina odjela domů a většina pod taktovkou gardového námořnictva pokračovala v zábavě do pozdních hodin. V neděli u snídaně jsme jen zkonstatovali skutečnost, že bez gardových námořníků by tato akce asi nebyla.
Zdařilá a zajímavá akce, určitě by si přišli na svoje všichni vyznavači vojenský dějin. V klidu a pohodě si projít okolí a místa bojů s odborným výkladem není časté, a na rekonstrukcích téměř nemyslitelné. Místní by se měli více snažit o zviditelnění této oblasti pro turisty. Na severu Saské Švýcarsko, na jihu Teplice a Klínovec, to vše odkloňuje zájem o tuto oblast. Nedaleké Stadice je významné místo Přemyslovské legendy, objevili jsme ho náhodou při zbloudění, ale ani zaparkovat není kde. Turistická známka bitvy, nebo známky několika pomníků zakomponované do naučné stezky by se možná časem stali jedním z lákadel zájmu
a místní pensionky by nebyli jen místem naplňování potřeb projíždějících řidičů kamionů
zápis: contre – maitre maly Jauda
V pátek 18.5.2012 v 19. hodin jsme vyrazili směr Helfštýn. Cesta proběhla v pohodě. Hrad jsme dobyli ve 20.15hod. Naše loď vplula až na první nádvoří, kde jsme se vylodili a rozbili tábor. Po postavení stanů a převlečení do uniforem jsme počali popíjet místní mok v hradní taverně. Popíjení se protáhlo do brzkých ranních hodin. Ráno nás vzbudilo vycházející slunce nad hradem. Já doktor jsem rozdělal oheň a uvařil čaj a míchaná vejce k snídani. Po této vydatné krmi, kdy mužstvo umylo nádobí, jsme se začali chystat na slavnostní pochod a zahájení akce. Po uvedení naší jednotky zbývala asi hodina do naší ukázky amputace. Tento čas elév Marie Nezbedová a elév Jan Sochor využili k chystání a leštění chirurgických nástrojů. Figuranta při amputaci nám představoval člen Valašského portášského sboru Zdeněk Fojtů, při držení raněného asistovali další dva členové tohoto sboru. Naši námořní elévové se činili při pomoci chirurgovi. Pacient byl zázračně uzdraven-odešel po svých. Od diváků jsme sklidili nadšený potlesk. Odměnili jsme se chutným kotlíkovým gulášem. Po odpolení siestě nás čekalo druhé vystoupení na palácové scéně. Mělo též velký úspěch. K večeři jsme nafasovali kabanos a vyuzenou slaninu, jež jsme opekli na roštu, a zapili místním tekutým chlebem. Večer jsme se družili se šermíři a dalšímmi účinkujícími. Rej končil za ranního kuropění. To už jsme dojídali zbytky k snídani a chystali se na naše poslední vystoupení. Pak už jsme jen sbalili tábor, nalodili se a vyrazili do domovského přístavu. Akce se velice podařila, počasí nám přálo, vše proběhlo bez větších komplikací. Toť vše z naší úspěšné plavby.
zápis: Officier de Sante Major Chirurg Boris
Počasí:
u nás horko na uvaření, no od 22.00 v Polsku po celou dobu šedivá poklička a trvalý déšť jen v den bitvy a dopoledne den po ní polojasno, po celou expedici větrno
Účast:
contre-maitre maly Jauda,
mateloti Xicht-Berry a Viking
20. 6.
Je středa a dnešním dnem zahajujeme tažení Východním Pruskem, které chceme ukončit demonstrativním překročením Němenu (Nemunas) při příležitosti 200. výročí zahájení tažení
do Ruska. Nemáme žádnou představu, co nás čeká. Xichta-Berryho jsem pověřil administrativní části naší expedice, zařídil, že skutečně přeplujeme Němen, jako první v jakémsi dřevěném člunu.
Večer kolem 20.00 dorazil Xicht-Berry a Viking ke mně. Po mém nalodění a nezbytné kontrole oleje v „gazíku“ jsme vyrazili na sever, do Slezka, do Polska a ještě dál.
Kolem půlnoci zastavujeme na poslední benzince před hranicemi. Ustrašená čerpadlářka po našem nákupu nezbytného pěnivého moku se uvolila nám prodat vlaječku republiky do okna. Původně tato velevzácná vlaječka byla k mání pouze za jakousi nesmyslně drahou směs k mytí oken. Pak jsme jen s přípitkem na úspěch dopili birela a kopli do vrtule.
21. 6.
Po silničním bolehlavu a průjmu dopravního značení kolem Rybniku jsme najednou vyjeli na krásnou dálnici. Problém však byl v tom, že ani v jedné mapě, které jsme si doma připravili k úspěšné navigaci, dálnice nebyla. No dálnice parádní, křižovatky osvětlené i uprostřed lesa, jen ty směrové tabule byli jaksi poskromnu. Během přestávky na kafe jsme pořídili místní mapu a hned bylo jasno, že směr máme dobrý, jen krom Polska o této dálnici nikdo neví, počínaje „Seznamem“ konče „ Googlem“. My jen musíme vyladit pořizování kafe, naštěstí tříčlenný tým prodavačů obsluhy nám to kafe dokázalo z automatu načepovat.
Začalo pršet, všudypřítomné oslňující reklamy střídají ještě více oslňující semafory, které na předním skle vytváří bizardní barevné a světelné kompozice vůbec nepomáhají v orientaci ve městě Lodž. Situaci neulehčují ani louže, které svou hloubkou občas změní „gazíka“ v ponorku. Naštěstí je před svítáním a silnice jsou prázdné.
Nidzica ráno, pošmourné liduprázdné město po dešti. Parkoviště pod hradem nám bylo útočištěm k odpočinku po nočním cestování.
Městečko nezměnilo tvář ani po našem probuzení, zákoutí opuštěné strážní budky parkoviště posloužilo k ranní hygieně. Naše výčitky odstranili již z minulosti přítomné produkty. Porovnali jsme kosti, srovnali klouby a hurá na hrad.
Tento nás přivítal lešením na nádvoří, prohlídka nám odhalila současné využití hradu, restaurace a hotel. Zrovna zde však začínal sraz vyznavačů „Fantasy“, takže zde pobíhali různě kostýmovaní princové a princezny, prodávali tu knihy tohoto žánru a chystali se přednášky
o čarodějích a mystice. Sporá nástěnka nám prozradila dějiny hradu a i to, že i zde je francouzská stopa napoleonské armády. Ochotné uklízečky nám zařídili, aby otevřeli informace, kde kromě turistické známky v podstatě nic neměli. Prohlídka přilehlého parku nám pomníkem a popisem objasnila, že hrad byl v 19. století v podstatě odsouzen k zániku, ale místní měšťanská rodina ho na své náklady několik generací spravovala do původní podoby. Mohutná cihlová stavba dodnes nese zřetelné známky válek, no podle stavebního ruchu se asi blýská na lepší časy. Další zastávka je Olsztyň, ale nejdříve navštívíme Grünwald.
Nakonec jsme teda Grünwald našli, co by Vikingovy člověk nesplnil. A stejně jsme byli všichni zvědavý na toto slavné místo dějin. Velkolepý areál i pomníky, ale aby v muzeu byli jen repliky všeho možného, fotografie místních Tatarů a dětské malůvky rytířů je velká degradace celkového dojmu. Zklamání umocnili suvenýry, mnohé z nich byli za hranicí vkusu, vzpomenu jen na skleněné meče, jakési skleněné kapky k pověšení a mnoho dřevěných nesmyslů. Radši rychle dál.
V Olsztyňi se nám povedlo zaparkovat téměř v historickém centru. Hrad jsme nalezli poměrně rychle. Na tomto hradě působil Koperník a tak je velká část expozice věnována právě jemu a jeho práci. Expozice výroby ikon také stojí za vzhlédnutí. Celkově je však hrad poloprázdný. Staré město ze vstupní branou je určitě příjemné místo k pozastavení, nebýt vytrvalého deště. I přes ochotu personálu informačního centra pro nás tradičně nesmyslné značení nás povodilo po celém městě a přilehlém vojenském prostoru. Hamburgerové menu nám bylo útěchou pozdního oběda. Při cestě dál do plánovaného kempu k přenocování, naše frustrace z počasí dosáhla vrcholu. Prostřed lesa, mimo civilizaci dřevěná cedule na stromě nás svedla z plánované trasy. Název „Lešnie vorota“ skrýval malý zámeček, coby penzion v přilehlém parku. Třílůžkový pokoj s vlastní sprchou a toaletou za 120 zlotých vyřešil dnešní noc. Po vydatné večeři z vlastních zdrojů, nastal čas malé oslavy našeho tažení. Perličkou večera byla projekce zápasu naší reprezentace na EURO s panem majitelem. Byť prohráli, bylo to výtečné zakončení náročného dne.
22. 6.
Vstávat se moc nechtělo, ale posezení na porcelánu, ranní sprcha a kafíčko u lůžka hned každému vylepší ráno. Je sice zamračeno ale už jen kape. V nejbližším městě jsme nakoupili nápoje
a proviant. Návštěva v místní pekárně svým bohatým sortimentem uspokojila potřebu posnídat, byť Xicht – Berry velice reálně okomentoval množství tvarohu ve svém pečivu. Tak a frčíme přes Mazury k Litevské hranici s jedinou zastávkou na kafe. Silnice ucpaná kamiony nás na chvilku sice před hranicí zdržela, ale následný oběd v motorestu „Švýcarsko“ vylepšil náladu na vtipnou úroveň. Já z Berrym jsme si dali výtečný boršč, Viking konzervativně zůstal u fazolí, čekaje studenou noc ve stanu. Okolní krajina se za hranicí změnila. Rozsáhlé lesy, jezera obdělaná pole s různými plodinami vystřídala pahorkatá krajina s travou porostlými bažinami. Silnice s honosným názvem „Via Baltica“ za evropské peníze a v okolí rozseté hospodářské stavení s polem a sadem bylo vše, co ukazovalo přítomnost osídlení. Prostě pláně ničeho. Před příjezdem do místa určení jsme minuli asi tři města, které nám však svým vzezřením připomínala reálný socialismus. Mimo „Via Baltica“ žádná slušná silnice, jen uježděná hlína. Kaunas nás přivítal svou průmyslovou částí, s množstvím zavřených
a polorozpadlých fabrik. Kolem silnice různě pospravované dřevěné domečky, které svou příslušnost k druhému tisíciletí dokazovali jen plastovými okny a svítícími televizními obrazovkami nás skutečně udivili. Po příjezdu do centra a nalezení místa srazu, jsme rychle postavili stany a zabydleli se, zde totiž nepršelo. Tábor byl postaven na místním sportovišti v dohledu historické části Kaunasu, ve výběžku soutoku Němenu a Něrise. Po vybavení formalit jsme se vydali objevovat okolí. Pospravované hradby s věží na jedné straně, zdevastovaný klášter s kostelem na straně druhé, socialistické betonové hrůzy v kontrastu s historickými domy a supermoderní architektura jako bonbónek k umocnění chaosu pocitů. Večer jsem se zúčastnil rekognoskace bojiště, „one man show“ gen. Sokolova sice pobavila, ale vůbec nic neřešila. O přepravě přes vodu nepadlo ani slovo a tak se mi povedlo aspoň rozšířit několik „zaručených“ informací. Kluci zatím objevili drahé, ale příjemné posezení. Zde jsme ve společnosti přátelské ruské jednotky z Petrohradu ukončili večer.
23. 6.
Ranní slunce nás probudilo do tábora, v kterém už mnoho okolních jednotek předvádělo své obvyklé činnosti. Někde běžela rozcvička či budili opozdilé vojáky, chystali zbraně a nebo se jak mi u kafíčka přiváděli na provozní teplotu. Xicht – Berry se v noci skamarádil s místními mravenci
a snídaně u něho vyvolala nevolnost, prostě ráno se mu nepovedlo. Snídaně skutečně byla podivná. Těstovinové krucánky s játrovkou bez chuti, rajčetem a okurkou byla skutečně poněkud podivná kulinářská kombinace, takže naše zásoby opět vyřešili situaci.
V době dopoledního nácviku jsem s Vikingem zabezpečoval pobřeží soutoku řek a klid cvičících jednotek. Touto dobou Xicht-Berry někde ve městě posháněl místní neznámou měnu.
Obědu jsme dali šanci a skutečně nebyl špatný, i když opět žádné vítězství. Vařená rýže s dvěma dietními párky navrch a obligátní rajče s okurkem. Xicht-Berry se obětoval a s uzeninou
a zeleninou se podělil se zbytkem naší výpravy.
Po nástupu a nezbytném pochodu městem nás autobusy přes celé město měli dovést na místo bojové ukázky, když však zastavili u brány jakési továrny na výrobu hnojiv či kostní moučky a následně jsme byli spořádaně pod ustavičným komandováním gen. Sokolova seřazeni na železniční vlečku vedle cisternových vozů, sranda skončila. Vypadalo to, že jsme byli jako vstupní surovina určeni ke zpracování. Vtom však nějaký místní poskok otevřel branku v plotě, za kterým jsme tušili řeku. Přišel povel, aby dobrovolníci znalý ovládání lodí vystoupili. To byl pokyn pro nás, „zde je gardové námořnictvo k plnění onoho úkolu“. Jakýsi poručík pěchoty pověřený k organizaci první vlny přepravy nám určil člun. Naše řady v člunu posílil Pierre od 8 éme a nějaký zmatení Poláci, na závěr k nám naskočila jakási ruská fotografka. Xicht-Berry byl konečně pokřtěn bojovou plavbou. Nesehranost a částečná nezkušenost posádky našeho člunu zapříčinila malé zaváhání v silném proudu řeky, pak jsem začal velet a posádka pochopila co dělat. I když nám nic řeka nedarovala, úspěšně jsme dosáhli druhého břehu jako první. Střelbou z člunu jsme zahnali ruské vojáky, kteří se nám snažili zabránit vylodění. S posilou druhého člunu jsme následně vytvořili předmostí, které umožnilo vylodění dalších francouzských sil a ovládnutí ruského břehu Němenu. Tak začala expedice francouzských vojsk do Ruska roku 1812. Gardové námořnictvo jak před 200 roky tak i dnes splnilo svůj úkol a zabezpečilo říční cestu francouzským vojskům. Další bojové střety a potyčky byla práce pěchoty a jízdy. Ale přesto jsme zůstali pozorovat úspěšné pokračování tažení odehrávající se ve velikém přírodním amfiteátru na jakémsi říčním ostrově, za účasti velikého množství přihlížejících. Bojové akce byli ukončené gen. Sokolovem představením jednotek ve stylu bombastické show, a davy místních šíleli. Stařičký generál jim dal, co chtěli, show, zábavu a zabrnkáním na národní strunu diváci byli zcela jeho.
Pěším přesunem do tábora jsme si prohlédli město v klidu a mimo výstavní zóny. Naši cestu opět lemovali již známé dřevěné domky, nebo polozbořené pavlačáky, ale jak jsme se blížili centru, zvyšoval se počet opravených historických domů, restaurací, bank a luxusních obchodů. Některé jsme navštívili za účelem nákupu jantaru, ale pátravý pohled prodavačů přes rameno při výběru zboží aspoň mě vadil. Přišel jsem nakupovat a ne krást, a ochota po polských zkušenostech absolutní nula. Tady si zákazníka ještě neumí ctít, korunu dojmům z centra uštědřila žebračka rozvalená v podchodu tak, že zabírala půlku schodiště. Navštívili jsme ještě klášter sousedící s naším táborem. Náš odborník přes speciality si všimnul pozitiva, že místní hodně používají styl oblékání „camel toe“ a tak bylo v mnoha případech vtipně zajímavé sledovat, až kam může tato stylovost zajít.
Večeři se známou játrovkou a zeleninou obohatili hrachem a nasekanými párky. Tato skutečnost mě utvrdila v tom, že budu vařit. V našem novém kotlíku jsem umě spojil maďarský guláš s mexickými fazolemi. Za přispění koření od rakouské tety markytánky, se mi povedl plný kotlík skutečné harmonie překvapení a chutí. Naše veselí z jídla a jeho vůně přilákala zajímající se zvědavce. Nechtěli však uvěřit, že pokrm jsem připravil z velbloudích zadků a malých opic a tak pouze pár odvážných ochutnalo, určitě však nelitovali. Dokonce se k nám přihlásil jeden přátelský, zde žijící krajan s místní manželkou, prý jsou v Kaunasu dokonce tři. Při likvidaci našich zbylých zásob začala Svatojánská noc, která je vítána tanci kolem ohně. Tyto radosti se mně vymkli z rukou a povedlo se mi dost si zranit kotník. Bolest mě vyřadila z dalšího dění a potichoučku, abych nakazil náladu ostatních, jsem se vytratil do svého stanu.
24. 6.
Ráno mě kulhajícího a trapně poskakujícího stejně prozradilo a otok nohy naznačoval jasné rozhodnutí: „Konec expedice jedem domů“. Obětavostí Xichta-Berryho a Vikinga cesta zpět i ošetření v Třinecké nemocnici trvalo cca 16 hodin, a to Berry ještě pokračoval dalších 400 km k domovu. Naštěstí žádný další úraz se nestal a všichni dojeli domů v pořádku ale to je již jiný příběh.
Byla to super akce, hygiena, zázemí i celkové zabezpečení včetně financí velmi dobré, jen to jídlo – ach jo. A překročení řeky, prostě super, snad příště tu budeme ve větším počtu.
Toto tažení prokázalo, že jsme schopni samostatné operace v zahraničí. A to od naplánování
a zabezpečení, přes provedení až po návrat i se zraněným námořníkem.
Všem námořníkům patří velká pochvala a zvláště Xichtovy-Berrymu za zabezpečení tažení východním Pruskem ukončené překročením Němenu a tím zahájení válečných operací v Rusku.
zápis: contre – maitre maly Jauda
čtvrtek 19. 7.
V 17:00 jsme se ve Vyškově nalodili do autobusu. Další zastávka ve Vážanech. Nalodili se dělostřelci od „patnáctky“. Další Slavkov-Maruška a Císařská garda. V Brně nastoupili Richter s „baskeťákama“. Ku Praze je cesta dlouhá, přifařil se druhý autobus. Pak už jen Německo, Belgie a Francie.
pátek 20. 7.
Naše loď na kolech dorazila do Boulogne Sur Mer, přístavního města. Navštívili jsme muzeum a vyhlídku Wimille – sloup s Napoleonovou sochou. Asi 300 m od moře jsme rozbili tábor. Po večeři jsem coby nejvyšší šarže v táboře oddal Marušku a Françoise. Poté začala pitka a obžerství s dortem. Asi ve 3 ráno vše skončilo.
sobota 21. 7.
V 8:00 budíček vybubnoval tambor, ospalé kvichty se po nevalné rozcvičce trousili na snídani. V 10:00 hodin se tábor otevřel veřejnosti. Všici byli v plné parádě a vedl se táborový život. V 11:00 hodin udělal přehlídku sám císař Napoleon v doprovodu místní honóry. Zastavil se i u mé maličkosti. Představil jsem mu svou rodinu, foťáky cvakaly. Pochválil mi uniformu. Po obědě se uskutečnil pochod městem. Po návratu se předávali prapory. Večer vyhrávala hudba od Waterloo. Po večeři se to opět zvrtlo v klasickou pitku, pilo se, jedlo, zpívalo. Zpestření třemi ohňostroji. Opět do raního kuropění. Nejvíc byl jako vždy slyšet – doktor!
neděle 22. 7.
Budíček 8.00 hodin tamborem, s rozcvičkou to tentokrát bylo horší. Před obědem jsem pozval císaře na ukázku svého chirurgicko-amputačního umění. Císař se štábem byl spokojen. Amputovaný dělostřelec Kuba dostal od císaře pamětní minci. Odpoledne v době volna dělostřelec Olda Bartošek měl šílený nápad odstřelovat z pláže Anglii – Dover, který byl v mlžném oparu vidět na horizontu Atlantiku. „Doktore, velíš, a jdem na to!“ Se zpěvem a kanónem jsme vyjeli směr pláž. Byl zrovna odliv, tak jsme měli cíl blíž. Bylo vypáleno 6 ran. S rychle se blížícím přílivem, který omýval naše boty, jsme rychle prchali se studené vody. Odpoledne byla malá přestřelka, kde jsem tahal Otovi ze 57. eme kulky z těla ven. Přežil a diváci šíleli nadšením. Češi umí dělat show! Po bitvě se sbalil tábor a my uháněli směr domov.
Příště se ukážeme všeci, ne?
zápis: Officier de Sante Major Chirurg Boris
Účast:
officier de santé - Boris Nezbeda,
qaurtier-maitre-Zbyněk Kříž
Dne 13. 9. 2012 jsme z Brna jsme vyjeli o hodinu později než bylo v plánu. Zbyňa zaujal místa vzadu, jako vždy, když někam jedeme delší trasu. Seděli jsme s Pařízkama, takže pohoda. Vzadu chirurg Boris udělal místo, abychom mohli v vegetovat. Holt pohodlí je pohodlí. Po cestě jsme s dělostřelci decentně popíjeli.Cesta probíhala v klidu bez zajímavých událostí, těsně před Paříží nám p. Koštál od gardy přečetl kam vlastně jedeme a co se bude dít. Marčovci ty seděli dole v autobusu. Cesta přes Paříž byla také celkem nuda. Náš koráb dojel na místo určení do Ruiel Malmasion odpoledne.
Vystoupili jsme, vzali bagáž a šli na místo bivaku budovat tábor, do krásného zámeckého parku.Ten měl být vzorový, neměl jsem správný odhad k postavení stanu, a tak ho Zbyňa musel opravit, aby byl správně rovně a aby lícoval s ostatními potom jsme vybalili a zabydleli se. Za stanama jsme se si Zbyňou dali lavičku a pár balíku slámy na odpočinek.Takové malé separé, kde jsme později vegetovali s dělostřelci. Jako vždy hned zavládla táborová ústroj. Zbyňa oblíkl nové převlečníky- jsou supr.Po převlečení jsme se šli s velícím Jakubem podívat na zámek. Cesta byla příjemná, šlo se parkem až před zámek. Prohlídli jsme si jej, pořídili nějakou fotku a zpátky do tábora.
Císaře představoval náš starý známý Mark Schneider. V táboře jsem předvedl své nářadí, musím se naučit pořádně názvy a svému vystoupení dát profesionálnější fazónu. No prostě vše se dá a musí zdokonalovat a přibližovat skutečnosti.
Zbyňa odpočíval na lavičce a dodržoval pitný režim. Hláška dne zněla: „Doktore, schovej ten chlupatej lilek“.
Po nástupu a malé ukázce bylo chvíli volno a pak znovu nástup na pochod do městečka, kde se stálo před radnicí a čekalo na příjezd císaře a jeho doprovod. Městečko bylo pěkně vyzdobené, všude prapory s císařem a císařovnou, no prostě paráda. Já chirurg jsem stál se štábem. Během čekání jsem vojska zásoboval vodou, kterou nebylo jednoduché sehnat. Po parádním příjezdu císaře proběhl ceremoniál. Vojáci vzdali čest. Císař odešel na radnici a já chirurg se štábem též, proběhlo focení. Po tomto zahájení akce se šlo zpět do tábora. Bylo volno, příprava na oběd. Tábor byl přístupný veřejnosti. Po obědě další nástup a výcvik. Frantíci nevyrdželi naše tempo výcviku, holt jsou to slabčáci. Já chirurg sem předváděl amputaci, při které mi Zbyňa dost dobře asistoval, komentář měl francouzský profesor historie. Uspěch byl. Poté se šlo zase cvičit. Já chirurg jsem dělal doprovod šéfchirurgovi Lerymu, kterého představoval jeden italský ortoped v parádní uniformě. U něho jsem měl možnost vidět a držet v ruce originální chirurgickou cestovní sadu z tažení z Ruska. No prostě paráda. Zbyňa cvičil execirku s granátníkama. Česká sekce vojáků předvedla to co umí. Měli jsme všichni velkej uspěch. Takže já chirurg sem zažil, co to je být štábní. Kdy na akcích CENS byla moje uniforma námořního chirurga vidět ve štábu u císaře? Tady ano!
Ve chvili volna jsme se Zbyňou našli malej market a nakoupili zásoby k večernímu posezení. Jak se setmělo jsme při popíjejení zlatavého moku sledovali ohňostoj, který zářil za zámečkem. Povídali a hodovali jsme s dělostřelci do ranních hodin.
Další den ráno budíček, nástup, a to samé co předešlý den, ukázky a execírka. V táboře byla výzdoba také vyvedená prapory s kukačkama. Jeden prapor s kukačkou jsme dovezli domů. K tomu se váže tato příhoda. Jak jsem tak špacíroval po tábože všimnul jsem si, že belgání odněkud nosí prapory, tak jsem vyrazil zjistit situaci. Jak jsem zjistil ty prapory brali z jednoho stanu bez dovolení. Jednomu ten prapor spadl, tak jsem ho vzal a šel s ním drze do tábora. Byl jsem však zastaven polním četníkem, přímo velitelem, ten se podíval kolem sebe a říká:“Běžte pryč“. A tak se prapor s kukačkou dostal k nám. V táboře se sice nesli závistivé hlášky jako:“Doktor loví ptáky!“ Ale holt, kdo je drzej, má vše.
Po odpolední ukázce provedl císař přehlídku české sekce, vojáky pozdravil a já chirurg sem stál opět vedle Leryho ve štábu. Po tomto nástupu jsme se začali balit na cestu domů. Takže nalodit se do autobusu a směr domov. Při průjezdu Paříží jsme viděli u Eifelovky balon neboli montgolfieru. Pěkně se tam vznášela.
Cesta zpět proběhla v pohodě bez zajímavých událostí a do Brna jsme dojeli v pořádku. Zbyňa sedl do auta a vyrazil dom, já jsem sedl na vlak, a dorazil také v pořádku domů. Tato akce se podle mě vydařila, počasí nám vyšlo a námořníky bylo vidět a CENS opět předvedl, že patří mezi špičky reenacmentu napoleonskych válek.
zápis: Officier de Sante Major Chirurg Boris
Počasí:
polojasno až zamračené, sucho a mrazivo, v neděli déšť a sychravo
Účast:
contre-maitre malý Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
matelot Berry,
matelot Vršoun,
matelot-tambour Ozzy,
matelot porte-aigle Rosy,
officier de santé Boris,
infirmier Marťas.
30. 11. pátek
Vyvrcholení roku je zde a gardové námořnictvo opět zaparkovalo své koráby ve Slavkově, aby svou přítomností uctilo padlého poručíka Jacquelota. Hlavní stan a místo srazu jsme po minulých velice pozitivních zkušenostech zvolili nekuřáckou restauraci na náměstí. Letos jsme odmítli ubytování u matelota Rosyho, a zvolili pohostinnost pořadatele a ten nás ubytoval v tělocvičně místní základní školy. Paráda. Sprcha, jídelna, spaní, šatna a místo na pročištění zbraní na jednom místě a ještě je jednotka v centru dění. Na místo srazu jsme se všichni, kromě Rosyho dostavili včas. On se omluvil, že navštíví jiné jednotky a potom dojde. Došel, ale jakoby tam nebyl, každý námořník mu dal najevo, že upřednostnil před námořníky jiné. Večer nás navštívili i naši námořní přátelé z Germánie v čele s Inou, která se „prekabátila“ na dragouna. To nám však nezabránilo k vydatné oslavě setkání proložené mnoha přípitky na zítřejší vítězství.
1. 12. sobota
Ráno nás přivítalo jinovatkou, ale slibovalo vydařený den. Po snídani a ranní hygieně, gardový batalion nastoupil v zámecké zahradě k nácviku a sladění pohybů svých pelotonů. Náš peloton byl opět namixovaný s voltižérama a dragounama, ale většina pelotonu byli námořníci. Necelé dvě hodinky „tanečků“ uběhli poměrně rychle. Přesun do Tvarožné císařským MHD, setkání se s cukrářem se skvělými mini-indiánky, snězení obvyklého balíčkovaného oběda nafasovaného při snídani, prohlídka stále stejných stánků na návsi a setkání s přáteli, které člověk potká jen jednou ročně je příjemný předbitevní kolorit téměř všech Slavkovů. Pohodičku stvrzovalo příjemné počasí. Ale čas a virbl bubnů jsou proti všeobecné pohodě na návsi.
Gardový batalion ve složení třech pelotonů se do bitvy zapojil po nasazení dvou řadových batalionů, které začaly být tísněni nepřátelským jezdectvem a dělostřeleckou palbou. Náš razantní nástup na bitevní pole umožnil postoupit celé francouzské linii do poloviny bojiště. Přísun dalších nepřátelských jednotek mohutně podporovaných jezdectvem a neúspěšné snahy našeho jezdectva o získání taktické převahy, vedli k tomu, že náš batalion byl při postupu odražen do nevýhodného postavení v dolíku. Zformování batalionu, opakovaná valivá palba batalionu a mohutná dělostřelecká podpora na našem směru obnovila postup našeho batalionu až na úpatí Santonu. Černá a bílá oblaka se zapadajícím sluncem vyčarovali dramatickou kulisu konce letošní rusko-rakouské koalice. Vytvoření karé zabránilo jakémukoliv úspěchu nepřátelského protiútoku. Další postup řadových batalionů natlačil naše protivníky do prostoru mezi naše karé a Santon. V tomto prostoru bez možnosti manévru, pod stálou palbou našich zbraní nepřítel uznal porážku. „Vive l´empereur!“ Závěrečné defilé před přihlížejícími je vždy satisfakce. Propoceni, hrdí a vítězící námořníci pochodující po bojišti jsou vždy zdraveni mnohými tleskajícími příznivci.
Přesun zpět do Slavkova a večeře proběhli v klasickém každoročním rázu. Po přečištění zbraní a nezbytné údržbě uniforem, obuvi, výstroje a i osoby večer pokračoval na naší základně. Salónek se naplnil námořníky, dragouny a i pár Rusů a Rakušanů sem zabloudilo. Paní hospodská náladu zvedla grilovanými žebírky, tlačenkou s cibulí a na zobání škvarkové sádlo s chlebem ukončovalo dnešní menu. Ale co by kdo chtěl více, jen by vymýšleli nesmysly a pak ještě remcali. Přípitek střídal přípitek, ale vrcholem večera bylo simultánní překládání vtipů a anekdot v podání matelota Xichta-Vršouna. V některých případech vtipy v jeho podání nabírali výrazný náboj k všeobecnému veselí přítomných, a to i těch, kteří nerozuměli ani jednomu z užitých jazyků. Byl to jeden z mnoha
bohatýrských večerů napoleoniky. Na přelomu dne se společnost rozpadla, některé přemohl neovladatelný splín a některý statečný pokračovali přes Zámeckou až do tělocvičny, rozbřesk uvědoměle zahnal do postele i ostřílené hrdiny.
2. 12. neděle
Ráno nebylo moc veselé, začalo celkem vydatně pršet a ani vstávat se moc nechtělo. Všichni jsme chválili včerejší počasí a spřádali vize, jak bychom byli akční v tomto nečase. Snídaně povzbudila mysl a sprcha i tělo. Pietního aktu na mohyle se tradičně neúčastníme, na bojišti je mnoho památníků a hrobů kam nikdo nechodí a ani si nevzpomene. Pietní akt na mohyle podle mě se stává absurdní propagační akcí místních a regionálních politiků, návštěvou různých atašé a vyslanců všeho možného, tato podivná směsice je opřena o patos církevních obřadů a uctění padlých reenactorů. Ne, zde námořník se svou svobodnou duší nemá co pohledávat. A tak gardové námořnictvo již několik let pokládá svůj věnec k uctění památky na místo hromadního hrobu u Jiříkovic k památníku Norberta Brassinna, který spojoval rozdělenou Evropu a zapaloval plamen moderní napoleoniky v morální temnotě normalizace.
Tak a opět je konec povedeného setkání, úspěšné bitvy, stmelení party a snad i obnovená spolupráce s germánskými námořníky, kteří nějakým stylem mají pod palcem 200. výročí Lipska.
zápis: contre – maitre maly Jauda