Počasí:
polojasno až jasno k večeru zamračeno a sněžení, ze soboty na neděli 15 cm nového sněhu
Účast:
contre-maitre malý Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
matelot Berry,
matelot Vršoun,
matelot-tambour Ozzy
29. 3.
Z původního předpokladu cca 15 osob z různých jednotek a hlavně 44. eme námořníků, se akce stala stmelovacím pochodovým cvičením gardového námořního jádra. Ostatní svou účast odvolali s různých důvodů i pár hodin před zahájením. No něžně řečeno byl jsem rozladěn, majitel penzionu se sice jen usmíval, jak jsem postupně snižoval počty, jeho výraz a pohled byl však více než výmluvný. V místě srazu jsem trapně převzal 10 pokojů, po dvou a třech lůžkách a čekal, co bude.
Do hodiny po mě se přiřítili obě plzeňské prvosledové persóny a krátce na to i zbytek gardového námořnictva. Z těch mnoha pokojů jsme obsadili pouze tři trojky, bo některým se zalíbilo na bydlech. Napadlo mě, že příště budeme chtít jen dvě protilehlé zdi na nastřelení ok, a hamaky si pověsíme sami.
Tři řádní členové delegovali své hlasy přítomným a tak mohla při vydatné večeři se skvělým vařeným mokem proběhnout valná hromada, jak nám ukládá zákon (viz. zápis). Všichni přítomni obdrželi brožurku o historických souvislostech, kterou jsem zpracoval a vlastním nákladem vydal. Z důvodu neúčasti mnohých se brožůrka dostala i mezi místní, kteří o ni projevili zájem. Poté jsme se mohli věnovat i místním, kteří se samozřejmě dověděli o naší sobotní misi. Dokonce jsme potkali i místního „znalce“ kterému na zahradě bojovali všichni vojáci v bojích o Štoky, a kdyby, náhodou ne tak on přesně ví, kde to bylo. Pobavil nás velice, a když jsem na něj přívětivě promluvil, v marné snaze o vysvětlení, ten človíček se urazil. Škoda, dále bude bloudit krajinou se svým detektorem a lopatkou bude mršit možné zajímavé lokality. Povedený večer se pro některé z nás protáhl do brzkých ranních hodin ve sprchovém koutu s půllitrem v ruce.
30. 3.
Ráno nás přivítalo mrazivým sluníčkem, které slibovalo povedený den. Po vydatné snídani, která se protáhla do 8.30h. jsme zahájili náš pochod kolem kopy hnoje s bilboardem věštícím krásné zítřky.
První zastávka, v podstatě start celé akce byl u památníku Bitvy u Štoků. Zde jsme provedli komorní pětní akt a položili věnec. Následně opodál památníku jsem vysvětlil, co a proč se zde událo a také ve srovnání s mapou dle brožůrky nastínil pochodovou osu. Matelot Vršoun se ujal navigace a zároveň předvoje.
Jak jsme odbočili do polí kolem rybníku, všechny začal po zimě svědit ukazováček, a tak po krátkém nácviku střelby byli provedené ostré střelby i na led a do ledu nebo po ledu. Přes zasněžený les, se sluníčkem nad hlavou jsme dorazili k dalšímu rybníku, kde jak jsme se dověděli, sídlí drsný ruský chlapík, který svou usedlost hlídá ochrankou se samopaly. Asi divný chalanisko, ale až na jeho vysoký plot kolem jeho baráku (bývalý mlýn), nikdo nikde.
Stará úvozová cesta nás přivedla k obci Petrovice, kromě psů nás vítali jen koně ve výběhu na konci vesnice. Jinak kdysi asi bohatá vesnička vypadala jako po morové epidemii, ani nohy a o přívětivé „osvěžovně“ také ani památky. Námořník je ale voják nenáročný, na pahorku s nádherným výhledem do okolí za vesnicí jsme se na chvilku utábořili, každý ze svého telete vytáhl, co na hrbu táhl a dal do placu. Víno, slivovička, a i troška chleba a uzenin se našlo a to spousta věcí zůstalo na základně ve Štokách. Chvilka odpočinku všechny občerstvila a naše pouť pokračovala dále.
Vesnice Chýška a Úhořilka nám poskytli neměnný opuštěný vzhled. Jen v Chýčce nám od pohledu pracovitý pán popřál šťastnou cestu s tím, že vše v okolí je zavřené (nemýlil se) a v Úhořilce místní svérázný domorodec, který před námi zavřel manželku a psi také doporučil pohostinství někde
v dáli u rybníku. Pravda krásný kraj a svérázní lidé, ale čím chtějí zaujmout a přilákat rozhazovačné bohaté turisty. Je ale také možné, že je zde nechtějí a takto si hlídají svoje soukromí.
Přes Kochánov až do Okrouhličky quartier-maitre Zbyňa zvedal náladu svými vzpomínkami starého zbrojnoše a tak cesta prokládána pochodovými cviky a drily se zbraní utěšeně plynula až do Šejdorfského mlýnu. Tu se na nás štěstěna usmála, protože zde zrovna měli “Zvěřinové hody“. No paráda, nevýrazný hospodský s výraznou hospodskou se o nás znamenitě postarali pěnivým mokem i dostatkem „masiska všeliakého“. Zde jsem potkal dávného známého z předchozího soukromého života Martina Čapka, tento dále podniká v jezdeckých potřebách, ale co mě moc potěšilo, stará se o Prince. Tento milý kůň má letos 31 let. To je na koně požehnaný věk, ale prý Princovy se povedlo kopyta vyléčit a věk si nepřipouští a to koňské frkání v Petrovicích možná patřilo jemu, ale já nevěděl, že ještě žije a ne, že je tam ustájen. Potěšeni chuťovými požitky jsme aspoň před tímto utěšeným stavením vystřelili oslavnou salvu. A jdeme dál na Studénku.
Studénka, vesnice mezi kopci a pár baráků, které asi pamatují i naši zájmovou dobu. No a jižně nad vesnicí Vápenný kopec. S matelotem-Vikingem jsme na kopci zjistili, že pravděpodobně se nacházíme na bývalém postavení bavorské dělostřelecké baterie. Kolem vrcholu kopce je navršen val z kamení ale většinou jen ze severního směru (směr nástupu Rakušanů), a rozhled (palební sektor) severním směrem v rozsahu téměř 180o. Zajímavé je, že výhody tohoto postavení se projeví až na místě, a jezdecké jednotky Rakušanů asi zde dostali co proto, když se objevili na dostřel Bavorských kanónů. Další vršek, na který jsme s Vikingem vylezli, a který byl jižněji, nám odhalil, že určitě zde není dlouho. Podle všech indicií co se nám drolili pod nohama, vylezli jsme na bývalou skládku směsného odpadu, ale rozhled na Štoky a potom od severu až k jihu byl také parádní.
Pod námi se na klikatící silnici v dáli ozývali výstřely ostatních příslušníků naší mise, která se blížila ke svému cíli. Všichni jsme se setkali až ve Štokách u hřbitova a kolem kostela přes náměstí jsme na základně (penzion Datlík) ukončili pochodové cvičení Gardového námořnictva. Vydatná večeře a posezení u piva tento náročný den zakončili. Venku začalo sněžit a pokročilý večerní čas nás zahnal do postelí.
31. 3.
Ráno nás překvapilo novými 15 cm sněhu a u tzv. kontinentální snídaně přivítal pan majitel. No a po ranní kávě jsme nasedli do svých korábů a vypluli do svých domovských přístavů.
Závěrem bych poznamenal, že na podobných akcích, které organizujeme, nepotřebujeme oslovovat pomocníky nebo nefunkční stafáž z jiných jednotek, která stejně přes příslib nedojede. Ne, že bychom jakoukoliv pomoc odmítli, ale musí to být pomoc účinná a aktivní. No a členové gardového námořnictva? Opět se prokázalo, že jsme parta, která když se do něčeho pustí, může mnoho. No a pro budoucnost já budu muset před akcí určovat ústroj, aby někteří naběhali v táborových čepicích na přesunu.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
slunečno, dusno, vysoká vlhkost v neděli přeháňka
Účast:
contre-maitre malý Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
matelot Vršoun, officier de santé Boris,
infirmier Marťas
21. 6. pátek
Na místo srazu dojel první Boris, krátce po něm i zbytek jednotky kromě Vršouna. I přes to, že údajně budou stany postavené, nestály a ty co stály, byly postavené úplně šejdrem. Po mém zásahu jsme všechny stany srovnali, vybalili a čekajíce na Vršouna povečeřeli. Dojel až po půlnoci, a tak všichni zmořeni horkem, komáry a čekáním jsme se radši odebrali do svých pelechů.
22. 6. sobota
Většina byla před oficiálním budíčkem vzhůru, horko a stále zuřivější komáři, na které nezabírali ani repelenty, vzbudili i ty nejtvrdší spáče. Ti komáři si snad dali do plánu nás sežrat, skutečně mi bylo líto malých dětí a i těch, kteří si ustlali pod širákem. Po snídaňovém párku s rohlíky, byl chvilku čas na kafíčko a na naplnění hrbu tekutinami, protože sluníčko postupně ohřívalo ovzduší na teplotu varu potu.
S velitelem francouzů Jakubem jsme se dohodli, že uzavřeme kolonu a pohlídáme záď jednotek. Při přesunu na „Primaciálne námestie“ se nic nedělo a trasu zabezpečovali ruští myslivci, na náměstí, jsme vyčistili prostor k nástupu a salvě jednotek. Rakouská salva, se však podobala spíše střelbě dávkou, zato naše, ta byla jako jeden mohutný výstřel. Jednoduše krása. Boris zůstal se svými řezníky na náměstí k ukázce, kterou v přímém přenosu vysílala TA3, byl to snad první živý přenos amputace v dějinách tohoto média. Byla nám daná hodina na prohlídku města, na většinu činností nebo návštěv krátká doba, takže rozchod. A tak námořnictvo po vzhlédnutí pamětné desky Prešpurského mieru hledalo stín a občerstvení. Jen jsme objevili prázdnou zahrádku a zaujali místa, začali se rojit další a další vojáci. Takže nebyli jsme sami, kdo se na další avizované boje ve městě aktivně připravoval odpočinkem. Dokonce se dostavil i velitel Jakub. Vrchol všeho bylo, když došlo šest koňů s jezdci. Nebo šest jezdců na koních? Nevím, ale asi to bylo tak padesát na padesát. Ucpaná ulička Starého města působila zhrocení davu, vrchol byl zájezd asiatů s fotoaparáty. Chvílemi jsem měl pocit, že číšnici požádám o ceduli „NEKRMIT“. Najednou se jednomu koníku uvázanému
o zahrádku něco nelíbilo, pohodil hlavou a zahrádka ukotvená v kusu betonu vylítla a dopadla mu na nohu. Samozřejmě se lekl a začal se plašit. Šesticentimetrová tržná rána přilákala pozornost zrovna přicházejícího Borisa. Připomenulo to známou větu: „Máte štěstí, že jdu kolem…“, a nohu ošetřil
a kupodivu všech neamputoval. Nikdo nebyl zraněn, koník se odvedl k ošeření a hotovo.
Hodinka uběhla velice rychle a velitel se stále nezvedal, na dotazy co bude, odpověděl, že půjdeme do tábora. Trošku podivné, ale co ti kteří už stojí na náměstí „No snad tam nebudou stát dlouho“ a že jich pár bylo. A tak jeden bod programu, potyčka v uličkách města, byla zrušena. Po příchodu do tábora, byl oběd a siesta. Téměř celé námořnictvo usnulo ve stínu stromů před stany, jen Viking procvičoval uměleckou zdatnost na své knoflíkové desce. Komáři řádili v popoledním parnu méně snad i díky čmoudícímu ohni, který aktivně krmil náš umělec. Ale to jsme netušili, co nás čeká.
A máme tu bitevní ukázku. Ustrojili jsme se a po poslední kontrole vercajku a nábojů jsme doplnili druhou sekci pelotonu řadové pěchoty. Na bitevní pole nebylo daleko, ale po překonání úzkého pásma keřů a stromů jsme poznali, co je komáří peklo. Každého z nás napadlo stovky těch krvelačných bestií, uniformy se hýbali hmyzem. Po ráně kamkoliv jich bylo desítky zabito, ale bez výsledku. A také začala téct krev, ne ze zranění bojem ale jejich naplněných břich. Naštěstí začala dělostřelecká příprava, roje komárů zasažené tlakovou vlnou padali k zemi a sirný dým ze střelného prachu jim také ubíral chuti k hostině. Konečně jsme se mohli začít plně věnovat našim rusko-rakouským nepřátelům. V sestavě rozptýlených střelců jsme narazili na našem levém křídle na rakouské myslivce a po jejich eliminaci, jsme byli přesunuti na pravé křídlo. Zde to začalo být zajímavější. Postupně jak se nám zmenšovali zásoby munice, zvětšovalo se přečíslení rakouských jednotek. Postupně jsme začali ustupovat za ohromných ztrát, tak jak scénář požadoval. Poslední výstřely a příměří. Chirurgický tým a markytánky zachraňovali ubohé životy raněných. Nástup jednotek a závěrečné defilé. Letos se uvaděč nesnažil být vtipný a představil nás s veškerou úctou, kterou si naše jednotka zasluhuje. Po návratu do tábora mě vyhledal velící sekce a poděkoval, za výkon a nasazení, které jsme předvedli.
Trošku se zatáhlo, ale na teplotě vzduchu to nebylo znát, a tak propocené uniformy byli do večeře usušené. Rychlá údržba zbraní a večeře. V této době nás navštívil Tobi s partnerkou. Oni poskytli vitamíny a my nálož pečených kolen a zeleniny. Večer je nutné zahájit pořádným dlabancem, zvláště když ještě půjdeme ostřelovat Bratislavský hrad a město. Jak se setmělo, vyrazili jsme na „Tyršovo nábrežie“ u Starého mostu. Letos byla baterie děl poměrně veliká a hlučná, k tomu jsme přispěli i my. Výstřel z pušky poslaný po hladině ve správném úhlu je hlasitý skoro jako kanón, a tak jsme to tam mydlili valivě i po salvách. Mě se dokonce povedlo zaseknout nabiják v hlavni a tak jsem musel stihnout i rozebrání a složení pušky, stihl jsem. Výšlehy plamenů z hlavně a hluk výstřelů měl, jako každý rok veliký úspěch u množství diváků s nadšením sledujících naše ostřelování jejich města. Po spotřebování veškeré munice jsme se za potlesku diváků vrátili do tábora samozřejmě tradičně přes Corgoňa. Večerní posezení a pozdní večeře, u které jsme poznali co je bída konzumací plesnivých sýrů a starých vín ukončilo naše bojové aktivity krátce nad ránem.
23. 6. neděle
V našem věku je ráno vždy bolestivé no krvavé jsem zažil až teď. Krvavé stříkance od rozmáčklých komáru zdobily nejen můj stan. Rychlé sbalení bagáže, naložení se a úklid tábořiště je vždy tečkou za akcí. My jsme si tuto tečku ještě letos obohatili hodinovým výletem na lodi. Tento výlet zřejmě nedokázal ocenit Marťas díky svému žaludku. Oběd za pár éček a Vršounem vyplacený žold zahájil naši cestu domů. Po přejezdu hranice, pár kilometrů před cílem nám cestu okořenil adrenalin, to když praskla za jízdy pneumatika. No a špetka strachu dochutila návrat, protože se i na druhé pneumatice udělala boule. Co dodat dojeli jsme, kolo vydrželo. Námořnictvo funguje, bojuje
a reprezentuje. Další naše prověrka bude v Boulogne, do té doby si všichni musí zopakovat matematiku první třídy základní školy.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
slunečno, horko, večer u Atlantiku chladno a větrno
Účast:
contre-maitre malý Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Ozzy,
matelot Viking,
matelot Berry,
matelot David,
officier de santé Boris,
infirmier Marťas
17. 7. středa
Po týdnech příprav, vybavování se stravou, výstrojními součástkami a dohovorů konečně nastal den, kdy jsem se v 16.00 hod. nalodil já s Borisovou bagáží, za cca půl hodiny v Brně většina námořníků a pak večer u Plzně Berry a David. Davida vystrojil quartier-maitre z výstroje těch, co nemohli z různých důvodů jet. Boris poslal jen svoji bagáž, cestoval po vlastní ose osobákem, takže jeho přítomnost na akci, v autobuse zastupovali kufry a vaky všemožného.
Hned úvodem nám soudruh řidič oznámil cosi o toaletách ve vozidle a „toikách“ v obýváku, a po bloudění po Brně pustili první film. Ten den pak už nic zvláštního neudálo, jen pár osob, včetně mě, při přestávkách odnášeli PET láhve saviňonu mimo „obývák“. No dlouho jsme nezažili řidiče tohoto ražení a podivné nátury. To jsme ale ještě netušili. Jinak standartní cesta plná vítání a vzpomínek.
18. 7. čtvrtek
Pokrčení po noci v autobuse s útrobami naplněnými recykláty metabolismu, nás páni šofci vyklopili v parku před Invalidovnou a se slovy, že druhý BUS tu bude za půl hodiny, odjeli. No paráda. Chcankami smradlavý park, handicapováni lidskými potřebami jsme nakonec čekali přes hodinu, než jsme se všichni slezli. Další sraz byl stanoven před půlnoc, abychom o půlnoci odjeli.
Všichni námořníci ode mě obdrželi mapu Paříže s vyznačenými zajímavostmi, už v BUSe jsme si ujasnili okruh prohlídky a tak nebyl žádný zádrhel se začátkem Pařížského dne. Prvně jsme navštívili šéfa v místě jeho odpočinku, následovala prohlídka Invalidovny. Krátce řečeno Invalidovna nenaplnila svou napoleonskou expozicí očekávání nikoho z nás a mě dokonce zklamala. Pamatuji bohatší a zajímavější expozici.
Přes Martova pole, pod Eifelovkou, přes Seinu a přes množství otravných prodavačů vody
a Eifelovek je Trocadero. To byl cíl naší druhé zastávky. Národní námořní museum v Paříži s císařským říčním člunem, přes všemožné modely a malby lodí a činnosti kolem loďstva, s množstvím zbraní a různých drobností všedního života na lodích a přístavu od dávnověku po současnost je místo, které nám objasnilo spoustu otázek. Myslím, že další návštěva v budoucnu bude také stát za to. Park pod Trocaderem s výhledem na Eifelovku nám posloužil k obědní přestávce, tak jako spoustě dalších lidí, jen s tím rozdílem, že když jsme začali přípravu americké vojenské stravy mícháním různých pytlíků a sáčků vyvolávali jsme mírnou pozornost okolí. No ale americký kluci to mají celkem vychytané a vše bylo poživatelné.
A šlapeme dále k vytečeným cílům. Alexandrův most, náměstí Concorde s Egyptským obeliskem, Tuilerieské zahrady s vítězným obloukem a pyramidami, socha Johanky z Arku a náměstí Vendome. Spousta pamětihodností vjemů a dojmů, ale také mnoho obtěžujících, všechno možné prodávajících, od pohledu neevropanů. Jestli je toto multikulturní svět, tak to se na něj budu radši jezdit dívat, než v něm žít. Po krátkém odpočinku u Slavkovského sloupu se znavený a utrápený Berry od nás oddělil s tím, že projede Seinu na lodi. Myslím, že to byl popud Ringa, který se k nám přidal, jinak by určitě Berry vydržel náš další pochod smrti protože, všichni se vezou, jen námořnictvo pochoduje nebo plave.
Zbytek naší námořní skupiny přes nástrahy velkoměsta postupoval Elysejskými poli k Velkému vítěznému oblouku. Z podchodu jsme vyšlapali až na vrchol. Zde jsme skutečně uznali, že tento pohled je k nezaplacení, zvláště když zrovna začal západ slunce, který nad La Grande Arche s ostatními budovami La Defénse vytvářel zajímavé panorama. Prostě paráda.
Na domluveném místě v čuracím parčíku před Invalidovnou jsme byli včas a kupodivu také autobusy, i když na opačné straně parku. A tak se lidi museli nahánět po celém parku. Zaujali jsme místa a udělali takový malý předvečírek s pořadatelkou Janou, která nás jako nováčky chtěla blíže poznat. Kousek za Paříží jsme byli všichni v říši snů.
19. 7. pátek
Boulogne sur Mer, nedaleko pobřežního srázu s vyhlídkou u sportovního areálu se nachází památník prvního udělování Čestných legií. Za památníkem je přírodní amfiteátr na jehož vzdáleném konci je muzeum s velikým sloupem a na jeho vrcholu je nadživotní socha Napoleona, zároveň to slouží jako rozhledna. Pracovně jsme to nazvali komín, a bude cílem příští návštěvy v budoucnu. Na place jsme byli jedni z prvních, a po postavení stanů a zabydlení první kroky vedli do sprch a toalet. Záhy jsme se však čvachtali v Atlantiku. S malou přestávkou k obědu, s procházkou po městě a dlouhých plážích nám tato kratochvíle vydržela do odpoledne. Dokonce se na nás přišli podívat i lachtani či tuleni, ale dělostřelecká stavba Mohyly míru je nenadchla a tak si hleděli svého.
Po večeři byla porada velitelů jednotek, a tak jsme se v podstatě dověděli to, co nás čeká. Doplnění nábojů a výplata žoldu byla zpestření. Nic nás nezaskočilo, snad jen chlad, co nastal po západu slunce, a tak mohl začít večírek, který se zdařile podařilo ukončit popůlnoci, pouze jeden soudruh řidič nedokázal pochopit, že se s ním nikdo nechce kamarádit. No a tak tento ubožák vydržel dlouho do noci opodál postávat opřen o balíky slámy. Jen občas vyřvával nesmysly po kolemjdoucích., naštěstí nikdo neměl chuť si s ním špinit ruce, i když měl na mále. No hňup je pro něho pochvala.
20. 7. sobota
Krásné, osvěžující a větrné ráno postupně všechny vylákalo na luxusní snídani. Každý si našel to, na co měl chuť. Po ranní siestě bylo rozhodnuto nepouštět se do žádných větších akcí táborového života. Kde je potřeba přiložit ruku k dílu, najdeš vždy námořníka, a tak jsme s dělostřelci dopoledne zpracovali hromadu dřeva do kuchyně, topili pod kotli a nanosili potřebnou vodu. Ostatní zatím drilovali činnost s a bez zbraně, na místě i za pohybu, do tohoto dění si Boris rozložil svou řeznickou výbavu a předváděl se zdravotníkem Marťasem případným zájemcům amputace a operace. I císař se zastavil a fiknul si jednu nožku.
Oběd uspokojil všechny naše chutě a naplnil žaludky, následná krátká siesta jen umocnila pohodu této akce. Pravdou však je, že nás téměř zaskočila téměř mizivá zásoba vína, toto bylo potřeba vyřešit.
Na 14.00 hod. Jana domluvila seznamovací setkání s našimi místními protějšky námořní gardy. Milí lidé, pravdou však je, že jsou pravděpodobně na začátku své námořní poutě. Myslím, že když budou chtít, můžeme jim být nápomocni ve výzbroji, výstroji a výcviku. Krátké setkání bylo ukončeno povinnostmi, nástup jednotek k předávání praporů a Čestných legií. Vytvořili společnou námořní jednotku a po počátečných zmatcích jsme byli přítomni předávání dalšího praporu námořníkům gardy. No co vím je jich jako maku, my máme jeden (nenosíme ho, jsme druhý oddíl), německý 4. oddíl má také svůj, Francouzi mají další, v Kanadě si nechali udělat pěkný prapor od Jůna a teď další, no pěkný zmatek, přitom by ho měl mít jen první oddíl, který v současnosti, co vím, není. Po předání praporů začalo udělování Čestných legií. Předlouhý ceremoniál uváděl slovní exhibicionista v generálské uniformě, který evidentně bavil všechny přítomné. Posledním vojákem dekorovaným řádem Čestné legie jsem byl já. Kluci mě doslova vystrkali před jednotku, abych si pro ni šel, a dostal z rukou Napoleona – Samsona, za přítomnosti spousty maršálů a generálů, před zraky mnoha jednotek a diváků, na památném místě prvního předávání tohoto řádu jsem se zmohl jen na jednoduché a tiché:“Merci“! Je zbytečné to dále pitvat, stalo se to, že já, contre-maitre 2.equipage Marins GI po 22 letech ve službách napoleonského reenactingu a 15 letech budování a vedení gardových námořníků jsem se stal rytířem Čestné legie pod pořadovým číslem 31. Následně velitelé jednotek byli císařem pozváni na malou recepci a přípitek. Jednotku jsem pod velením quartier-maitra Zbyni odeslal do tábora na večeři, pak jsme korzovali, popíjeli, usmívali se a přes tlumočnice konverzovali. Žádné společenské faux – pas jsme se nedopustili a po povinné půl hodince jsme opustili bavící se honoraci. Po návratu do tábora byla večeře snědena, a tak děvčata velitelům nachystali další jídlo, musím opakovaně uznat, že takto jsme nehodovali na akci už hodně dlouho.
Pomalu spalující slunce zapadalo, a nastal čas večírku. Po kontrole skladových zásob byl Borisův doprovod s Berrym večer vyslán k doplnění tekutin. Když došli standardní zásoby, Zbyňa a Ozzy smíchali nedotknutelné zásoby s čerstvými Berryho ingrediencemi, výsledné kanystrové cuvée bylo skvělé. Toto však bylo už poměrně chladno a z původně deky na zahřátí se stal liturgický předmět k vzývání „Svatého Lahvoně“, protože zásoby pomalu ale jistě docházeli a jídlem žízeň nezaženeš.
A pak jsme byli vyslyšeni, přišli belgičtí a francouzští přátelé. Najednou bylo všeho na výběr, „Svatý Lahvoň“ je mocný. Nevím, do kdy večírek pokračoval, ale u stolu při mém odchodu bylo ještě těsno.
21. 7. neděle
Osvěžující, čerstvý vítr ráno odfoukl běsi noční temnoty a snídaně z čerstvých baget, stvrdila začátek krásného dne. Bagety děvčata z proviantního zabezpečení vojsk naplnili, různými druhy pomazánek a salámů, kafe nebo čaj také pomohl k dobré náladě jednotek. Vzhledem k tomu, že dnes večer odjíždíme, hned po jídle jsme částečně sbalili naše dočasné domovy a šli se připravit na inspekci jednotek a následní boj. Jak jinak než výcvikem se voják může připravit, a tak jsme skoro dvě hodiny odstraňovali nedostatky, já si z těžkostí vzpomínal na zapomenuté. Bylo to potřeba, po sladění našich válečnických dovedností, jsme se ještě před obědem rozloučili s mořem.
Oběd opět překvapil a uspokojil naše kulinářské požadavky. Opět musím pochválit, tolik kvalitního jídla a v takovém množství sortimentu jsem dlouho neviděl. Žádný guláš či hrstková polívka či řízek na sto způsobů, skutečné jídlo s přílohou a salátem. Všechna čest.
Původně měla být inspekce zbraní s udělením nějakých zapomenutých legií, Vše bylo jinak.
Po inspekci a udělení dvou legií, začal cca třicetiminutový koncert kapel, tento jsme vyslechli, vždyť co jiného za třicet minut, aspoň jsme se domluvili na bitvu. Myslel jsem, že Belgičané budou s námi, když jsme se pobratřili, ale nastoupili na druhé straně, tak jsem byl velitel pelotonu o jedné sekci. Námořnictvo doplnili voltižéři jako v Blavě, takže jsme se znali. Bitva klasika, střelecký řetěz pak naše-vaše s podporou děl a následním konečným útokem. Na fotbalovém hřišti se toho moc vymyslet nedá, ale zastříleli jsme si bohatě, já jsem zapíchl bodákem Belgičanům jejich námořního šéfa, no
a pak jsme vyhráli. Jako bonus pro přihlížející jsme provedli bodákový útok na diváky. Celkem zdařilá taškařice. Po čestném kolečku a návratu do ležení všechny jednotky z Čech provedly nástup
a vzdali poctu našim markytánkám, které se skutečně starali o stravování a potřeby vojáků pro mě zatím nevídaným způsobem.
A nastala ta méně příjemná část našich výletů, balení a loučení. Boris vyrazil po vlastní ose, ostatní jsme si neodpustili poslední sprchu a pohled přes kanál. Stihli jsme poslední pár fotek, pozvali jsme Belgické námořníky na Slavkov a než se ostatní naložili, téměř všichni jsme si dali po vaničce belgických hranolek. To jsme ještě netušili, že markytánky nachystali pro každého svačinu na cestu. Zkrátka nevídané, a všem jim diky moc.
Cesta do Bruselu byla ještě v družném hovoru, no pak všichni usnuli. Občasné přestávky na benzínkách s nealkoholickými pivy a víny, byli jediné, co rušilo naši poklidnou cestu k domovům. Plzeň. Praha, Brno a do Vyškova jsem už jel jako jediný námořník, zde mě však už čekal Boris. Společně jsme rozebrali k uložení a ošetření vercajk a bylo po všem.
Musím na závěr vyzvednout všechny námořníky, kteří se tohoto tažení zúčastnili, zvláště David zapadl mezi nás jako by ani nebyl z jiné jednotky, snad nebude muset nikomu nic vysvětlovat. Navázali jsme mnoho kontaktů, které snad budou užitečné, a také jsme se jako fungující jednotka ukázali v Evropě, kde se stále na nás dívají tak nějak přes prsty. No uvidíme, čeká nás mnoho dvoustých výročí a bez těchto kontaktů bychom mohli sedět doma.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
polojasno, vysoká vlhkost a mrholením, v noci na neděli překvapivé teplo
Účast:
contre-maitre malý Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
matelot Ozzy,
matelot Vršoun,
officier de santé Boris,
infirmier Marťas
18. 10. pátek
Přes dlouhodobé plánování a přípravy jsem musel zasáhnout a důrazně upozornit německé pořadatele, že naše jednotka není parta, se kterou by si mohli dělat, co chtějí. A kupodivu po arogantním mlčení a nereagování jsme měli informace, které by nám mohla závidět leckterá jednotka.
Rozhodli jsme se, že pojedeme v autech podle toho, kdo kde bydlí, pouze Boris část cesty absolvuje hromadnou dopravou do Plzně. V 06.00 hod. jsem se jako poslední nalodil do Ozzyho velkokapacitního člunu a po krátké logistické zastávce v Teplicích jsme krátce po 13.00 hod dorazili do Lipska. U památníku Bitvy národů jsme provedli rekognoskaci a zanedlouho nelezli místo našeho bivaku. Na recepci nám oznámili, že jsme první z českých jednotek. Proběhla chvilka telefonování
a dohadů zástupců pořadatele a pak bylo jasno, gardových námořníků je sedm a ostatní nás jaksi netrápí. Kapitán Thomas Bielig (kdysi Lange) nám po přivítání ukázal náš plac pro stany. Hned jsme začali vyměřovat, stavět a montovat co bylo potřeba. Bylo téměř vše postaveno, když se objevil Vršoun a Boris s Davidem ze 44 eme, který osamělý požádal o azyl. Nikdo nebyl proti, osvědčil se už v Boulogne.
Quartier - maitre Zbyňa, já a infirmier jsme provedli revizi zásob, záhy se ukázalo, že někteří myslí
i když by v zásobování kuchyně neměli. Tady budeme muset udělat nějakou změnu, aby to klapalo, tak jak se domluvíme. Než jsem se stihl převléct, už mě německý námořníci táhli fasovat střelný prach, tady jsem potkal i ostatní velitele z Česka. Nadšením moc nehýřili, no my si stěžovat nemohli. Dvě kila prachu, je na osm námořníků s šesti puškami víc než dost. Mateloti se hned chytli balit náboje, a mě zbylo jen spokojeně pozorovat sehranost jednotky a rozdávání dárků. Malovaný terč jsem věnoval kapitánovi jako pořadateli této sleziny, ale i proto, že zde skutečně nebylo kde ho na této saské placce rozstřílet. Daniel Dieu obdržel patience a sklenici z lesního skla atd. Kapitán nám na oplátku věnoval celkem tucet beden místního lahváče, a tak byl pitný režim zabezpečen.
Večer, když bylo vše hotovo, jsme se všichni kromě Zbyni rozhodli využít kyvadlovou dopravu pořadatelů po napoleonských pamětihodnostech Lipska. Dokonce nás jedna ochotná Němka doprovodila na místo odjezdu, kde se přes 20 min. nic nedělo. Našlapali jsme snad i pár kilometrů pronásledováni dezinformovaným davem Poláků, Rusů a jiných. Výsledek byl, že se objevil BUS, který přijel, jakože zpět a končil. Zde skončila snaha o využití této atrakce. Inkriminovaný BUS byl nalezen, při cestě zpět do našeho bivaku, když jsme navštívili ostatní jednotky CENS. Zašitý za baráky u velkého tábora se zrovna chystal na okružnou jízdu – „bez nás šmejde“. Tato návštěva nás utvrdila v tom, že můj nápad o splynutí s ostatními námořníky nebyl špatný. Po návratu se kluci jali bratřit, a já musel s Borisem a Vršounem na poradu velitele našeho baťáku.
Velitel baťáku kapitán Bielig nás seznámil s bitevním plánem a naší sestavou. Najednou jsem pochopil, že baťák je vlastně jen peloton o dvou sekcích, první gardový námořníků a druhé ouvriers, flotille atd. pod vedením Daniela Dieua. První sekce přischla mě s tím, že budu také zastupovat kapitána, protože kapitán má taktické myšlenky a moji jsou vojáci. Porada byla notně zásobována vínem i pochutinami. Navštívil nás i pan maršál, který si potřeboval ujasnit, jak to vlastně v tom boji bude. Když se ale po chvilce začal stěžovat a dokola omílat jak ho kontrolovala německá policie, pochopil jsem, že je čas se potichu vytratit. Mě se to kulantně povedlo, Boris s Vršounem zůstali zadřeni v této milé společnosti.
Bratření s ostatními námořníky pokračovalo do pozdní noci, kdy nastal čas se pomalu odebrat na lože.
19. 10. sobota
Brzké ráno, kdy se nechce moc vstávat, nastartoval nástup jednotky. Myslím, že tato ranní povinnost vojáka, byla u nás poprvé uplatněna v Santoni a potom už ne, až teď. S brbláním nastoupili všichni, musím poznamenat, že to má něco do sebe. Aspoň velitel vidí, s čím se musí přítomni vyrovnat než se z nich stanou vojáci. Tváře všem rozjasnil qartier maitre, oficier de santé a infirmier s nachystanou vydatnou snídani.
Nástup všech námořníků v mé režii po počátečních rozpacích zvládli všichni, dokonce i ti co mě v to ráno viděli poprvé. Kontrola ústroje, rozpočítání a rozřazení na řady a sekce byla jen otázkou krátké chvilky a tak krátce po osmé byl peloton námořníků o dvou sekcích připraven přivítat kapitána. Kapitán nás krátce pozdravil a dal pokyn k přesunu na seřadiště francouzských jednotek. Na pochodu byla odhalena nevyzrálost a malá kondice bubeníků, a tak jsme místo pas de route více pochodovali pas ordinaire či marquez le pas. Kupodivu i tak byl náš peloton na seřadišti první. Zde se za zmateného řízení vyšších důstojníků více než hodinu shromažďovali a seřazovali a pak rozřazovali francouzské jednotky, naštěstí náš peloton byl poněkud bokem tohoto dění a tak byl ušetřen nesmyslného manévrování.
Konečně byl vydán pokyn k přesunu na bojiště. Po asi 20 min. pochodu jsme konečně zahlédli pláň, kde budeme zítra krvácet. Pole cca 1500 m dlouhé a asi 500 m široké, tak trochu do „el“ je zhruba v polovině rozdělené potokem, přes tento bude v úvodu druhá sekce stavět most. První sekce ji zatím bude hlídat předmostí. Následně obsadíme vesnici vpravo. Po odražení útoků nepřátel, provedeme neúspěšný protiútok, po kterém budeme tlačeni ještě víc doprava až k lesíku, kde máme krvácet do konce bitevní ukázky. Každý máme víc než 30 nábojů, které by nám měli vydržet více než dvě hodiny. Oficier de santé bude mít pod palcem celý Service de santé, jeho úkol bude provést ukázku amputace během stavění mostu a zásobování pelotonu vodou. K tomu každý voják bude mít v teleti minimálně 1,5 l vody. Samozřejmě musí být k ruce v případě nějakého úrazu nebo jiné příhody. Toto vše jsem rozhodl během nácviku. Nácvik byl potřeba pro všechny, slaďuje se s ním jednotka a odhalují se slabiny jednotlivců. Manipulace se zbraní byl dobrý základ na zahřátí, pak střelba s přesuny a manévrováním po sekcích i celého pelotonu na 500 m až k mostu, byl vrchol, kterého jsme dosáhli. Musím být spokojen s výsledkem a také s nasazením všech, zvláště, že spousta vojáků to viděla a prováděla poprvé. Doufám, že ne naposled. Ještě pár společných akcí a peloton bude elitní nejen podle uniforem.
Přesun zpět do bivaku jsem okořenil neplánovaným střetem s ostravskými Rakušany (Partyka) na silnici v parku, který překvapil i mnohé námořníky v jednotce, ale asi nejvíce kolemjdoucí civilisty. Oběd na trase s fasováním pytlíku pochutin byl milou přestávkou po dopoledním nasazení.
V bivaku, po uložení věcí jsme se rozhodli svolat Valnou hromadu, byl to logický krok s důvodu velké přítomnosti členů našeho o.s. a také náročnosti roku 2014. Výsledky jednání jsou v Zápisu z valné hromady. Debata se mírně protáhla, zastavil se i Daniel Dieu, který nám nasadil brouka do hlavy svými informacemi a plány do budoucna. No uvidíme.
Zbyňa poté odešel upevňovat vztahy s ruskými kořeny a my ostatní jsme se pěšky vybrali navštívit památník Bitvy národů. Za necelou hodinku jsme stanuli přímo pod ním. Prolezli jsme muzeum i část památníku, na rozhlednu ale byla veliká řada a komu by se chtělo čekat, kdo ví jako dobu. Program, který běžel u paty pomníku, nám nic nedal a naštěstí ani nevzal a po nás zůstala kresba na davovém plátně, kterého malbu zade organizovali. U místního piva jsme poseděli u moře slz čekajíce na nějaké zajímavé dění. No a nic. S tmou večera jsme opustili toto místo piety a do tábora nás odvezl šmirgl na účet vítězů. Quartier maitra jsme našli na vystoupení skotské party tanečníků a dudáků, prostě paráda. Jím nachystaná večeře statečně chladla v táboře, za což nám vyčinil, ale na dobré chuti gulášku to nic nezměnilo. Večírek a posezení u ohně se protáhlo do temné a teplé noci.
21. 7. neděle
Vzbuzení vojáků nebylo řízeno vojenskými předpisy ale tisíciletými metabolickými pochody úžasných strojů přírody, našimi těly. Vzhledem k tomu, že nástup k bitvě byl naplánován, až na 09.30 hod. nebyl důvod hrotit den prohrané bitvy zbytečnými nástupy. O snídani se opět postaral tým quartier-maitra. Pomalu se všichni připravovali k výdeji toho nejlepšího ze svého nitra pro pochod, boj a vítězství, byť nám historie předurčila porážku našich vojsk.
Pochod na shromáždiště francouzských vojsk i na východiště k boji jsme si vychutnali pomalým pochodem v rytmu bubeníků. A potom se vše událo přesně podle scénáře, bez odchylek nebo nějakých zmatků. Sice celá bitva nebyla zajímavá překvapivými manévry jednotek nebo větších celků, ale 6000 vojáků je přece už jen svou přítomností monumentální. Jak jsem už poznamenal, vše běželo jak na drátkách, první sekce bránila předmostí a druhá postavila most, mezitím Service de santé amputovali nohu raněnému vojákovi z první sekce. Obsazení vesnice její udržení a protiútok s ústupem k potoku nám vyprázdnil patrontašky. Přeskupení a doplnění munice před potokem nám doplnil sil a dokonce umožnil malou pauzičku. Následný tlak přesily nepřátel vyčerpal možnosti pelotonu námořníků, který před potokem téměř celý vykrvácel. Za potokem jsme se společně s granátníky a Poláky posbírali k poslednímu odporu. Marně. Závěrečný pochod kolem diváků plný ovací, byť poraženým, nám dodal sílu. Po inspekci zbraní, jsem zavelel:“ pas de route marche!“,
a trasu co jsme pochodovali téměř hodinu, hlavní síly jednotky zvládli za dvacet minut. Pár námořníků mělo zdravotní problémy zvládnout tempo pochodu, dokonce musel zasáhnout řezník s šamanem. Peloton však zůstal nezdolán a připraven k obraně Francie, Paříže, císařství v roce 2014.
Na večerní odjezd jsme se připravili už před odchodem na bojiště a tak bourání stanů a úklid našeho ležení byl jen smutnou rutinou každé akce. Po vydatné večeři tak bylo vše hotovo za pár minut. Ještě jsme před odjezdem chvilku poseděli u ohně. S poděkováním a přáním dobré cesty jsme postupně se všemi rozloučili. Navigace nás neomylně vedla k domovu, jen ty naše dálnice. U Prahy nám bouchla pneumatika a tak Ozzy a Zbyňa, aby se dostali k rezervě, museli celé auto vyskládat
a znovu naložit. A to jsme chvilku před tím potkali nějaké dělostřelce, kterým se vozidlo úplně rozsypalo, a čekali na odtahovku. Přes všechny nástrahy noci a cesty jsem byl doma kolem třetí
a zbytek posádky dvě hodiny poté.
Závěrem jen pár poznámek. Když se domluvíme na složení a obsahu zásobování kuchyně, tak to prostě tak bude. Iniciativě se hranice nekladou, ale až po splnění určeného. Ostatní nesrovnalosti je potřeba řešit individuálně. Celkově jsme vstoupili do podvědomí ostatního námořnictva pozitivně, jako velice dobře fungující jednotka. Víme však kde a v čem nás tlačí pata, a je jen na každém z nás aby ten kamínek z boty vytřepal.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
teplo kolem 5 až 10 °C, občas prosvítající slunko
Účast:
contre - maitre Jaroslav Janúšek,
officer de santé - Boris Nezbeda,
mateloti - Pavel Viking Jehlička, Jiří Xsicht-Berry Beránek, Tomáš Ozzy Langr, Jana Zilla Šalková
infirmier - Martin Kříž
29. 11. pátek
I přes mohutné ztráty utrpěné u Lipska se naše jednotka shromáždila k dalšímu boji na Moravě u Slavkova.
Naše jednotka byla ubytována v Pozořicích společně s ostatními v sokolovně. Vzhledem k tomu, že se sjíždíme z mnoha i dalekých míst, na páteční akce i díky dopravní situaci jsme jaksi rezignovali. Pouze v místní osvěžovně jsme uspořádali tradiční večírek s cílem svlažit "Neptunův trojzubec", a tím si naklonit vítěznou fortunu.
30. 11. sobota
Budíček a pozvolná snídaně ve standartním pojetí v místním vzdělávacím zařízení. Vzhledem k tomu, že zbylo dostatek času k nástupu, stihli jsme se podívat na Pozořický opevněný kostel. Těch máme málo a procházka po ránu každému udělala jen dobře.
Nástup a přesun do Tvarožné jsme absolvovali jako zadní voj, kde jsme před sebou tlačili a někdy málem i sbírali opožděné vojáky polského odřadu. V tomto čase Boris prováděl důležité operace ve Slavkově, osobně si ho vyžádal kolonel Vystrčil za poctivý peníz. Po srazu všech námořníků, jsme vytvořili společně s českou a belgickou 8eme třetí gardový peloton. Secvičení a sladění našich jednotek a naladění poddůstojníků na společnou notu bylo potřebné i s důvodu fyzických indispozicí a stáří některých příslušníků 8eme.
Bitva byla konečně řízena, tak že naše jednotky skutečně smysluplně manévrovali a pelotony i sekce provedli to, co k úspěchu akce bylo potřeba. Nezaznamenal jsem nějaké velké nesmyslné okna nečinnosti. Byla to skutečně nejlepší bitva za poslední období (ty starší mi už splývají). Jako guide jsem ve velení doplňoval velitele druhé sekce Pierra a občas i velitele pelotonu z Belgie, no občas trošku zaspal. Fyzická dispozice belgických přátel, byla proti nám hodně nízká a tak jsme se při rychlosti v manévrech museli trochu omezovat, to jsme však rychle vyladili.
No zaznamenal jsem samozřejmě i excesy rádoby hrdinů. Při dobývání rakouské baterie dělostřelec Dušan Frýbort ozbrojen šavličkou nesmrtelně ťal kolem sebe obklopen mnoha vojáky s puškami a bajonety. Jeho amok jsem musel uťat výstřelem z bezprostřední blízkosti pod nohy, ano jsem si vědom onoho riskantního kroku, ale uklidňující
injekci jsem po ruce neměl. Až pak pochopil a "PADL". Druhý zajímavý moment byl, když na náš třetí peloton umístněný v karé čelem k Tvarožné ze zadu najeli kozáci. Svými hrdinnými oři rozráželi "FULL CONTACT" naše řady vědomí si svého počínání, že koním neublížíme. "Příště však je asi budeme sundávat ze sedel, to není až tak velký problém, když jsme také chráněni před zraněním a smrtí"! A zde se dostávám k tomu, proč jsme se rozhodli "rozprchnout" k Tvarožné a tam se na nové linii shromáždit k další činnosti, i když to bylo proti původnímu plánu.
Na druhé straně však musím vyzvednout důstojníka ruských myslivců baťušku Lelka, který vida své obklíčení, nabídl svůj kord bez nesmyslných hloupostí. Za to, byl propuštěn na čestné slovo ke své jednotce. Zde, je zářný příklad, že vše je o lidech.
Vzájemným uznáním respektu a úcty s 8eme jsme ukončili spolupůsobení v pelotonu. Den byl zakončen tradičním večírkem námořnictva a poděkování Neptunovi i Velkému Lahvoňovi.
1. 12. neděle
Ráno po snídani gardové námořnictvo provedlo nástup a vzpomínkový akt u hromadného hrobu a pomníku Norberta Brassina. Poté jsme našim německým kolegům ukázali další zajímavé místo Slavkovského bojiště, praporní obvaziště také v Jiříkovicích.
Závěrem musím poznamenat, že Lipsko a Slavkov nás ze 4. equipage po dlouhé době hodně sblížil. Během jara a zimy se musíme dát zdravotně dokupy a připravit se na další dvoustovky našeho velkolepého období.
zápis: contre – maitre maly Jauda