Počasí:
jasno až po zamračeno, mírný vítr, teploty od +20 do+5°C (pátek, sobota více slunečno, v neděli vytrvalý déšť)
Účast:
contre – maitre Jaroslav Janúšek,
quartier – maitre Zbyněk Kříž,
oficier de santé Boris Nezbeda,
matelot Pavel Jedlička,
matelot Jana Šalková,
matelot Martin Vršecký,
infirmier Martin Kříž,
infirmier Jan Sochor,
dále byli přítomni chirurgien Luděk Schnaid 18 eme,
matelot David Bouda 44 eme,
soldat Jindra Šimková 57 eme,
matelot Bleu 44 eme
Letošní rok námořníci GI zahájili na hranicích kraje Vysočina a Jižní Čechy. V kraji, pro napoleonské války zapomenutém, přitom však neprávem. Opomenu vliv domácích rakouských vojsk, jejich zásobování, cvičení a dalších událostí. Touto oblastí prošli ruské vojska i Condého roajalistické jednotky do Alp proti revolučním francouzským vojskům. Následně zde Rusové i přezimovali při své cestě zpět. Prošli tudy a následně pobývali bavorské a francouzské jednotky před a po Slavkovské bitvě, a také až sem zajížděli v 1809. Mnozí zde také navždy odpočívají. To byl i impuls k naší přítomnosti. V katastru obce Žirovnice, nedaleko Nové Včelnice se nachází pohřebiště několika stovek, snad až tisíce francouzských vojáků vracejících se z Ruska, kteří v Novovčelnickém lazaretu zahynuli na blíže nespecifikovanou epidemii. Město Nová Včelnice po rekognoskaci a přístupu radních jsme se rozhodli jen navštívit a náš stan rozvinout v obci Žirovnice, kde nám radní nabídli ubytování a také parkování vozidel v areálu místního zámku i s možností rozdělání táborového ohně a případné postavení stanů.
Pátek 21. 3.
Příjezd na místo konání a shromáždění účastníků se protáhlo do večerních hodin, a tak oproti plánu jsme se dostali do časového skluzu. Tento jsme odstranili zrušením večerního posezení s místními občany. I tak se rozvinutí tábora a zabydlení protáhlo do nočních hodin. Následné posezení u ohně s večeřičkou a koordinaci ranní činnosti bylo zaslouženou odměnou pro všechny přítomné.
Sobota 22. 3.
Příprava snídaně pod taktovkou quartier-maitra Zbyni a chirurga Borisa zaslouží velkou pochvalu, v přípravě jim asistoval infirmier Martin a Honza, matelot Zila i přes svoje nachlazení také přiložila ruku k dílu. Kakao, vánočka, buchty, pomazánky, salámy i ovoce a zelenina zaplnili stůl v všeobecné spokojenosti všech přítomných.
Nástup jednotky před zámkem, kontrola počtů a ústroje byla provedena dle plánu provedení.
Opozdilci dobíhající do pohybujícího se tvaru, byli patřičně vyplísněni a začleněni do sestavy,
zamrzí však, že do této skupiny patří i člen naší jednotky matelot Vršecký.
Na přesunu jednotky v obcích dodržovali pochodovou sestavu dle možností provozu a komunikace. Přestávky k doplnění tekutin, odpočinku nebo doladění výstroje a výzbroje byli volené po vzájemné domluvě na vhodných místech. V obci Štítné naše různorodá skupina vzbudila zájem natolik, že paní starostka nás požádala o fotografii do místní kroniky u pomníku Tomáše ze Štítného, zakladatele českého písemnictví. Na konci obce u kapličky jsme udělali delší přestávku, pro dodržení časového harmonogramu akce. Na dalším pochodu k památníku se k nám připojilo pár místních občanů, jeden z nich nám vyprávěl neveselý příběh místního kraje poznačeného těžbou uranu.
Cesta lesem nás přivedla na okraj pole a v dáli se črtala větší obec, v které jsme poznali Etynk (Novou Včelnici). Se svým zemědělsko – průmyslovém vzezřením je v podstatě nezaměnitelná.
Seřazení jednotky k provedení položení věnce, který celou dobu nesl infirmier Honza a následné vypochodování ze zákrytu lesa, bylo přivítané potleskem. Snad sto přihlížejících nás přivítalo, respektovalo a se zájmem sledovalo činnost naši malé napoleonské jednotky.
Všem přítomným i přihlížejícím jsem nejdříve objasnil důvody a souvislosti naší přítomnosti,
poté jsem zavelel k poctě zbraň, položení věnce a požádal o minutu ticha k uctění všech, kteří se nevrátili. Čestná salva před odchodem k nedalekému okraje lesa, ukončila pietní akt.
Následný rozchod vyvolal nebývalý a příjemně milý zájem o naši činnost a přítomnost, nebyl důvod pospíchat a tak vojáci trpělivě vysvětlovali. Někteří zapomínajíce na rizika s tím spojené půjčovali své zbraně osobám neznalým účinků pušky, naštěstí se nic nestalo a po upozornění tohoto zanechali. Přes to všechno naše demonstrace přítomnosti a propagace napoleonského reenactmentu byla úspěšná a v této oblasti vzbudila pozornost.
Příchod do Etynku kolem starého židovského hřbitova bez možnosti vstupu, způsobeného vlastnicko-právní absurditou je poněkud podivný. Absolutní vrchol tohoto místa je stav místního zámku. Rumiště zdevastované přítomností narkomanů a sběračů kovů s džungloidní nádvořím, snad kdysi zahradou jen dotváří obrázek činnosti místní samosprávní moci, nebo spíše nemoci. Když se zamyslím nad historií tohoto místa, místa vojenského lazaretu napoleonských válek, místa posledního výdechu stovek vojáků hledajících zde záchranu, či pomoc, nebo jen odpočinek před další cestou ke svým domovům, obklopí mě smutek, že v dnešní svobodné době dokáže toto někdo dopustit.
Podivné, odredované postavy ve vytahaných svetrech a mikinách se psími bastardy bloumající na návsi, kolorit štamgastů místní hospody, hlučnost obyvatelů nedalekého bytového domu s kouřícími matkami batolat v kočárcích, stížnosti na stav obce a zámku některých místních, jejich srdečnost i bezmoc jen odhaluje neveselou přítomnost obce. Nechci nikoho urazit a nikomu ubližovat, je to snad jen můj dojem po dvouhodinové návštěvě, proto všem místním omlouvám. Lze všem jen přát brzké budoucí všeobecná pozitiva, která jim snad budoucnost přinese, současnost však asi postrádá.
Za osadou Brabec u Hryzovského rybníku jsme krátce po 13.00 hod. rozvinuli bivak k uspokojení našich chutí. Založil se oheň, opekli se špekáčky, prostě pohodička u ohýnku, dál se moc nechtělo, ale pevná vůle zvítězila a naše kroky dále polykali kilometry.
Je pravda, že pár lidí po trase vyřadila zdravotní indispozice, horší však bylo, že někteří jedinci se nezodpovědně rozhodli na vlastní pěst odklonit z plánované trasy. O důsledcích jejich konání je zbytečné polemizovat, protože se naštěstí nic nestalo. Návrat do našeho přechodného bydliště byl korunován vítěznou štamrpličkou bylinného výtažku podporující radost od zabezpečovací skupiny, která zároveň připravila vydatnou večerní krmi.
Naše lezení za soumraku navštívil pan starosta a šéfka zámeckého areálu, poseděli u ohně, u kterého se rozproudilo vyprávění příběhů napoleonské historie. Potěšila nás reakce místních obyvatel na naši výzvu k návštěvě našeho ležení, přítomnost místních překročila naši představu. Každý z přítomných vojáků představil svou jednotku a seznámil přítomné o její historií, seznámení s výzbrojí a výstrojí vojáka napoleonského období jsem ukončil výstřelem z pušky. Na řadu přišel chirurgický tým se svou prezentací lékařského umění amputace. Poté se rozpoutala diskuze a bouře otázek na které se každý voják snažil odpovědět dle své nejlepší znalosti a vůle. Toto příjemné setkání ukončila pokročilá až hodina. Škoda jen, že se nám nepovedlo opékání špekáčků s dětmi pro nevhodnost otopu. Večer vystřídala noc a postupně se vylidňoval debatní kroužek a plnili se pelechy nocležníků jak ve sklepení, tak ve stanech.
Neděla 23. 3.
Ráno nás přivítalo s celkem slušným deštěm, avšak přístřešek v areálu nás přichýlil na dobu nezbytně nutnou k probuzení. Námořní snídanička se svým různorodým sortimentem nejen nasytila, ale i potěšila i nejnáročnějšího „snídaňového výmýšlivce“. Najedené a dobře naladěné vojska zahájili postupný úklid sklepení a balení vybavení. Vše zdatně zaléval deštík, a tak co v pátek vážilo kilo, v neděli váží dvounásobek.
Pan správce přišel ve stanovenou hodinu a převzal námi obývaný prostor. No a tak vlastně skončila naše první letošní akce.
Na závěr bych chtěl jen poděkovat všem zainteresovaným místním za pomoc a vstřícnost, přihlížejícím za milý zájem a přízeň, a také celé oblasti lepší budoucnost.
Také díky vojákům z jiných jednotek za účast, toleranci a respekt našeho námořního velení, které je někdy, poněkud odlišné od jiných standardů.
No a my námořníci GI si můžeme připsat další zkušenosti, které nám určitě budou k poučení do další existence naší jednotky reenactingu. Snad se jednou sem vrátíme.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
polojasno větrno, v sobotu dopoledne vydatný déšť, večer vyjasnění
Účast:
contre-maitre Jarda,
quartier-maitre Zbyňa,
oficer de santé Boris,
matelot Ozzy,
matelot Berry,
matelot Viking,
externě matelot Anry 57eme
Ve čtvrtek odpoledne jsme se všichni setkali na Dornychu, kde proběhlo naložení všech účastníků. Obsazení autobusu bylo také celkem dobře vymyšleno, až na to, že jsme byli promícháni s hudbou. To, že muzikanti nechápali, proč si chceme s nimi vyměnit místa, je již jiný příběh. Noční jízda s filmotékou dávné minulosti, rychle utlumila naše čivy, což se povedlo i naší snahou rychle vypnout mozek. Prostě socialisticko-budovatelská úchylárna.
Pátek
Ráno nás kromě metabolických potřeb přivítalo podhůřím Italských alp. Po pár desítkách kilometrů naší první zastávkou zájezdu bylo městečko Pisa. Co tu konstatovat, když zde kromě klášterního komplexu, několika církevních staveb a absurdně nahnutou věží nic není. Davy turistů pro brzkou ranní hodinu s vydatným deštěm se naštěstí nekonali. Po pár povinných fotografiích naše námořní kroky směřovali do kavárny pro lidi (ne turisty). Určitě by se v Pise dalo bádat, po nádherných místech plných historie, ale naše krátká návštěva k tomu nebyla uzpůsobena. Kavárna daleko od centra, italština Anry, v kavárně navodila příjemnou atmosféru při snídani v místním stylu. Zvedat se nám moc nechtělo, ale cíl naší mise je jinde. Pisa se s námi rozloučila s neuvěřitelně vysokým parkovným a otravnými černochy dotěrně nabízejících cokoli. Rychle odsuď pryč a žádné nápady s Veronou na zpáteční cestě.
Přístav Piombino se svým přístavem a hutním průmyslem připomíná Ostravsko za své nejproduktivnější éry. Druhá strana poloostrova, kde se Piombino nachází, je však jak z kýčovitého katalogu nějaké cestovky. Dobrým znamením pro nás, byli loga s datem a kresbou císaře Napoleona na trajektech. Po vylodění na Elbě, nás pořadatelé trochu povozili městem, avšak nedaleko centra Portoferaia, se ve sportovním areálu vedle botanické zahrady nacházel náš stan pro bivak. Místo tenisového kurtu se najednou na zemi roztáhly naše pelechy. Naštěstí jsme byli mezi prvními a tak jsme si mohli naše ležení upravit k naší spokojenosti a potřebám. Hned po zabydlení naše kroky mířili na průzkum okolí a města. Oběd v turistické pizzerii nebyl dobrý nápad, však hlad je hlad. Stihli jsme navštívit pár chrámů a muzeum s Napoleonovou posmrtnou maskou a dalšími artefakty. Villa Moulini, zimní sídlo císaře také nezůstalo bokem našeho zájmu. Staveniště, kde jsme před roky bydleli, kde jsme stvrdili existenci „Hotelu u mě“ a kde jsme jako ostraha generála Rody nezlysali, na rozdíl od gardových granátníků se změnilo na knihovnu a správní budovu města se všemi svými úřady. Kandelábr, kde jsme věšeli Taziena i terasa, na které mě následně popravili, jsou stále na místě. První den byl u konce, přes to však někteří pokračovali v objevování tohoto pěkného ostrova.
Sobota
V noci celkem slušně pršelo a vítr bouřil moře. Snídani po námořnicku, a lá Lukulské hody připravil Boris, Anry a Zbyňa. Slané i sladké mazání na chlebech, zelenina i ovoce, nějaké buchty, kafe a tradičně kakao. Klid a pohoda žádný kvalt. Gardové námořnictvo dostalo úkol, aby zabezpečilo cestu přes město pochodujícím jednotkám. Pár krát pochodující jednotky zapříčinili dopravní zácpu, nikomu se však, až na sem tam zraněné ego nic nestalo. Náš pochod vydatně zaléval teplý déšť, ale i tak, jak jsme se blížili do centra, dav houstl. Nástupem na náměstí dopolední program byl u konce. Oběd byl v sále pod naší známou terasou. Jídlo bylo podle místní tradiční kuchyně, těstoviny a nějaké mořské potvory, a samozřejmě vínko, voda a pečivo. Někteří nadávali, že těstoviny jsou nedovařené, a že chobotnice jíst nebudou. No co na to říct, bude víc pro ostatní a šli radši do restaurace. Než začal odpolední program, stihli jsme najít pivní osvěžovnu, kde na baru nabízeli různé pochutiny. Toto bylo náležitě využito hlavně specialistou Berrym, a vedoucí nám dokonce první rundu piv věnoval, protože jsme námořníci. Ach jo, život námořníka je strašně těžký, ale krásný!
Po nástupu, jsme na molu přivítali spojeneckou misi, která byla doprovázena do vily Moulini. Gardový granátníci drželi stráž, no a my gardový námořníci jsme po prohlídce vily a zahrad měli volno. Vždyť co bychom tak mohli dělat mimo přístav nebo bojiště. Přes památeční pláž pod pevností jsme pochůzku městem ukončili kvůli dešti v jedné z mnoha ostrovních hospůdek. Po návratu do bivaku jsme stihli koupačku v moři. Na dlouhé čachtání to však moc nebylo, ale zchlazení prospělo všem. K večeři byli opět potvůrky, mušle s těstovinami. Hra čára s námořní směskou naplnila večer zábavou, a následní návštěvou včera objevených zákoutí.
Neděle
Ranní líná klasika se skvělou, pestrou a bohatou snídani. Hned po snídani jsme navštívili vilu S. Martino, letní to sídlo císaře nad Portoferraiem. Malý domeček s terasou je místo, kde císař pobýval. Ten velký palác s muzeem vznikl až o mnoho let později, ale také stojí za to ho navštívit. Stánky se suvenýry mě pobavili, když jsem objevil trávový košíček veliký jako dlaň, v kterém byli škeble, které jsme měli k večeři. Škoda, že jsem si je všechny neodložil, mohl jsem být v balíku. Návrat nástup, nácvik vítání císaře na molu bavil svými okamžitými nápady pořadatelů. Původně gardový námořníci ani neměli být v přístavu, dokonce i sami Taliáni se tomu divili. Myslím, že náš příznivec, Italský plukovník měl prsty v tom, že jsme nakonec zaujali čestné místo při vylodění. Začalo smažit sluníčko a tak po rozchodu na náměstí jsme zamířili na jedno vařené studené, ještě před obědem. No a na oběd, zase těstovinky s obludkami, to jsme si krásně žrali, pravda, někteří byli hlady.
A opět nástup na náměstí a prohlídka jednotek. Odchod na molo a opět tanečky, kde bychom tak mohli být při vylodění. Vrchol všeho byl, abychom hlídali, aby civilisti nechodili za nastoupenými vojáky, to jsem teda pana jízdního důstojníka poslal za gendarmerií aby si udělali pořádek. Připlutí a vylodění císaře, jeho vystupování i vzhled mě neoslovil. Tento místní dvojník to skutečně nezvládl, ale byli jsme u toho a davy nás milovali. Následně na pokyn jsem nechal vyčistit ulici k odchodu, tu se zjevil jakýsi „opéřenej panáček“, že je velitel bezpečnosti města, že si to převezme a máme s jeho gendarmerií kooperovat. Jasně, kde byl včera ve slejváku a dopoledne, kdy námořníci místy skutečně klestili cestu davem pro průchod jednotek. Vzdali jsme v městské bráně poctu praporům a jednotkám, zařadili jsme se na konec kolony a pěkně se zadu jsme jistili dění. Celé procesí navštívilo kostel na Te Deum a pak na radnici, kde císař promluvil k shromážděným. Poslední nástup s poděkováním velitele akce na náměstí, bylo vyvrcholením působení naší jednotky. Osobně pak přišlo vyslovit slova uznání za naši působení několik různých důstojníků a pořadatelů v čele s našim italským plukovníkem. Po převlečení, rychlé koupačce jsme se vrátili do města, ti co nemají rádi mořské zvířátka, šli rovnou do restaurace. No a zákony schválnosti samozřejmě platí i na Elbě, mořské potvůrky nebyli, a my jsme měli na závěr lukulské hody i vína bylo přebytek. S plnými bachory jsme se pak pomalu blížili nočním městem k bivaku. Tak dobrou noc.
Pondělí
Po ranní snídani, sbalení, nalodění na trajekt a dosažení kontinentu jsme se přes celý den přibližovali k domovům. A krátce po půlnoci jsem byl doma.
Samozřejmě se stalo více věcí, ale je zbytečné rozebírat „colonelove“ dragouny, setkání s lodí Grace i její působení na takovéto akci bylo podle mě jaksi podivné a jejich vyžilý a trapný pirát s hnusnými křečovými žilami jako bezdomovec byl zralý na suché ponoření, však korunou byli mořský netopýři gardového granátníka. Parádní pohodová Anička. Podařilo se, být opět 200 let potom, na místě kde se psala historie. Naše jednotka gardových námořníků se ukázala jako platná součást fungujícího stroje českého reenactingu, který je na vrcholu evropského.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
slunečno a velké teplo
Účast:
contre-maitre contre-maitre Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
matelot Berry,
officier de santé Boris,
infirmier Honza,
infirmier Martin.
Jako obyčejně jsme se setkali v pátek odpoledne a postupně naskládali svou bagáž do dodávky Vikinga. Jak jsme vše naložili a zkontrolovali, vyrazili jsme na východ. Díky dálničnímu spojení cesta až do slovenské metropole byla bez problémů, ale jedno špatné odbočení zapříčinilo, že na správnou trasu nás musel nasměrovat ochotný pán policajt, který přehlédl i pár našich dopravních přestupků. Rychlá stavba našeho tábora a nezbytná registrace, byla v rekordním čase, protože kvůli nám byl přeložen i slavnostní zahajovací akt u Dunaje. Po zahajovací řeči a krátké modlitbě vojenského kaplana jsme společně s Palatínovými husary HR č. 12 poslali tokem Dunaje věnec všem zde padlým. Následné dělostřelecké slavnostní salvy konečně přehlušily nedalekou diskotéku, která nepřístojně rušila tento akt i přes prosbu o chvilku strpení od pořadatelů. Potom následoval večírek do brzkých ranních hodin, který narušili zloději vykrádající stany. Bohužel se nám je nepodařilo chytit, příště bude muset být ochrana účinnější. Dva muži na celý tábor je neskutečně málo. V tento večer jsem také potkal po více než čtvrtstoletí i dávnou přítelkyni ze střední školy Patrícií, která se přidala k večírku a pak brzo ráno odjela kamsi na školní setkání.
Sobota 21. 6. Ráno. Co dodat, i přes dlouhý večírek všichni stihli snídani a v přilehlém bistru i ranní kafíčko. Vzhledem k neúprosnému sluníčku, jsme odhlasovali, že letos vynecháme návštěvu města a radši ve stínu stromů budeme pilovat naše vystoupení „drillparády“. Trénink jsme proložili přestávkou a malou schůzí, na které jsme předali Borisovy imitaci amputované ruky, anatomické obrazy a stolek pro jeho prezentaci. Má co teď dělat, aby jeho vystoupení vyladil do dokonalosti jeho vybavení. Z našeho vystoupení Martin udělal filmový záznam pro pozdější zdokonalování a najednou byl oběd. Gulášek přišel velice vhod. Během oběda pracovníci cateringu přetížili stůl, který spadl i s fritézou a čepovacím pultem nápojů. Horká voda spálila celé nohy malé holčičky, která čekala na svůj příděl jídla. Naštěstí jsem si všimnul nedalekého hydrantu a hned se mohlo začít s ochlazováním, a také zde byla přítomna doktorka Karel, takže vše dopadlo relativně dobře. Nejvíce mě dopálilo, že oni pracovníci výdeje jídla místo toho, aby něco dělali, jali se sbírat do oleje vysypané drobné mince. Na nášup guláše v tu chvíli všem přešla chuť a radši jsme odešli na jedno pivko. Bylo skutečně jediné po gulášové k dobrému zažití. Odpolední bitva v sestavě smíšeného pelotonu pěchoty nenesla žádné záludnosti, jednoduchou přímočarostí a akcí se stala přehlednou a srozumitelnou pro nás i diváky. Na poli byl k vidění i osmiliberní replika kanónu ze Slovenska. Uniformy obsluhy k zaplakání, tak jak i činnost kolem tohoto zařízení, ale ten výstřel a monumentálnost kanónu částečně nahrazovala uvedené nedostatky. Večerního ostřelování Bratislavského hradu jsme letos omezili na pozorování záblesků výstřelů kanónů na nočním břehu Dunaje, nádherná podívaná. Večírek začal poněkud pozdě, ale o to bohatěji, mnozí ze své bagáže vybalili různé pochutiny. Na stole se nahromadilo mnoho dobrot, od zeleniny a ovoce, přes různé druhy sýrů po voňavé uzeniny. Nutno podotknout, že po celodenním vedru v tomto příjemném večerním ochlazení konečně jídlo chutnalo. Posezení s přáteli ve zbrani vydrželo do pozdních nočních hodin.
Neděle 22. 6. Nikdo nepospíchá se vstáváním, a tak si mužstvo vychutnávalo ranní chládek povalováním se před stany a zevlováním po táboře. Po snídani a vyúčtování žoldu a balení našeho válečného vybavení nás čekala jen cesta k domovům. Bratislava jako vždy nezklamala a nám projevená čest být na zahajovacím ceremoniálu jedním z hlavních protagonistů, nás podle mě částečně zavazuje k rozvíjení této přízně. Drillparáda je secvičena, Boris má nový směr činnosti, snad se nám vše povede někde řádně předvést.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
příjemné teplo, v sobotu přívalový déšť v neděli větrno a chladno
Účast:
contre-maitre Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
officier de santé Boris,
infirmier Honza,
infirmier Martin.
V pátek odpoledne jsem dojel na místo táboru pod Mohylu míru mezi prvními, takže jsem měl prostor k výběru místa. Záhy se začal tábor plnit a rozrůstat stany do úctyhodných rozměrů, i když komerční Slavkov odlákal za mrzký peníz a řízek mnoho dobrých lidí. No ale taková je doba a zarputile pevným zůstane jen málo kdo, škoda. Oslavy císařových narozen jsou vždy takový odpočinkový bivak se vzpomínáním a posezením, a tak po prohlídce Mohyly a okolí začalo posezení u ohně, které se s rosou přesunulo pod přístřešky jednotek.
Sobota 16. 8. Jak jsem již poznamenal, že zde nejde ani o boj či pochod, ale o setkání a vzpomínání, tak ani budíček jednotek se nijak nehrotil. Po bohaté snídani a kafíčku kapitán Samek provedl nástup a zahájení Vzpomínkových akcí připomenutím bojů o obec Práce a Pratecké návrší. Poté se jednotky odebraly cvičit, co kdo potřebuje a zároveň předvádět svou dovednost před návštěvníky památníku. Nebyla to žádná organizovaná předváděčka, každá jednotka samostatně, nebo společně procvičovala a zdokonalovala cvičení se zbraní nebo manévry jednotek. Občas se pár návštěvníků zastavilo a mělo nějaký dotaz, nebo jen zpovzdálí sledovali naši činnost, někteří i navštívili naše ležení. Námořnictvo navázalo na nacvičení drillparády, s kterou jsme se začali hrát na Pressburgu, a také i proto aby se s námi sladil občasný externista David. Mezi tím příslušníci „service de sante“ Boris a Honza začali chystat oběd, který se mimochodem opět povedl a zase byl jiný než „klohnili“ jiné jednotky. Po obědě jsem vyhlásil pro námořníky siestu. Některé jednotky se vydali na pochod k okolitým pomníkům, další využili náš námořní vzor, a nebylo jich málo. Podle mě i proto, že se nám pomalu ale jistě začalo nebe zatahovat a rosničky předpovídali přívalový déšť. Já jsem se chystal v našem ležení přivítat kaplana Pavla, tento dobrý muž se podvolil provést bohoslužbu v Mohyle míru. V pět večer vše vojsko nastoupeno a ti co chtěli, vstoupili do Mohyly, aby se mohli zúčastnit modliteb za padlé a k připomenutí císaře Napoleona I. Kaplan Pavel svou bezprostředností a upřímností si mnoho vojáků získal a některé dojal k slzám. Po jeho vystoupení bylo jasno, že tento muž má co na tomto místě říci i v příštích dobách. Velice zajímavým momentem bylo, že během bohoslužby se venku zatmělo, přívalový déšť bičován blesky zkrápěl bojiště a ve vnitřku Mohyly vojáci osvětleni svícemi poslouchali slovo Boží a oddávali se pietě. To se jen tak nepovede, protože po skončení bohoslužby, bylo už po dešti a bouřkou vyčištěný vzduch, byl potěchou každému nádechu. O to více bylo upřímné poděkování kaplanu Pavlovi při jeho odchodu. Dlouho potom se tato událost probírala nejen u táborového ohně. Večeře byla společným dílem a počáteční večírek z nedostatku svící ozářil veliký táborový oheň. Příchozí ze Slavkova přinášeli zprávy o tradičně „úspěšné“ akci ve městě. Veselí večírku bylo kolem půlnoci narušeno špatně provedeným a ještě hůře pochopeným vtipem. Zbyňa převrátil několik stolů, rozbil několik pohárů a sklenic a za velkého řevu se odebral spát. Zanedlouho se veselí vrátilo mezi přítomné, a zábava pokračovala dále, teď ale všichni u veliké vatry, která až na několik skomírajících lampiček zůstala jediným zdrojem světla. Údajně malá skupina vydržela až do vítání slunce.
Neděle 17. 8. Nebyl důvod pospíchat se vstáváním, a tento důvod upevňoval chladný vítr
a zamračená obloha. Nebyl důvod chvátat, můj odvoz dojede až odpoledne. Nakonec jsem na tábořišti osiřel v očekávání odvozu, byl jsem svědkem mnoha turistických výprav, párkrát mě zkropila přeháňka, ale námořníka jen tak nic nezdolá a já se dočkal.
Lze chápat mnoho věcí, ale jakékoli afektované a bezmyšlenkovité řešení čehokoliv, byť v právu, je proti mým myšlenkovým pochodům a nikdy nedokážou přebít či zastínit zážitek z bohoslužby vedené kaplanem Pavlem v Mohyle míru.
Počasí:
v sobotu i neděli pořádné bouřky jinak teplo a slunečno.
Účast:
contre-maitre Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
officier de santé Boris,
infirmier Honza,
infirmier Martin
No paráda, konečně se nám podařilo vyšetřit čas a podívat se do Peschiery. Je to sice téměř za kopcem, ale noční přejezd bývá vždy náročný. Toto pevnostní městečko nás přivítalo teplým
a slunečným počasím, pokutou od místní policie a ubytováním v bývalém vojenském vězení. V přidělené místnosti námořnictvo neprodleně obsadilo prostor pod oknem, lodní zkušenosti,
a během pár minut měl každý přichystaný svůj pelech. Průzkum místa působení se nesmí zanedbat,
a protože nás v tento den nečekalo žádné plnění bojových úkolů špacír městem, s opakovanou ochutnávkou zmrzliny, vína a kafíčka, nás zdržel do večerních hodin při koupání v jezeře. Teplá voda, sluníčko a na obzoru Alpy, no co víc říct. Večeře ve spolupráci s 18eme naplnila klidem všechny přítomné tak, že mnozí z našeho kontingentu vyrazili na noční koupání nebo na náměstí, kde hrála místní kapela k tanci i poslechu. Já osobně jsem zůstal v táboře, protože mě jaksi začalo zlobit staré zranění z Ruska, no o to lépe se mi pak ráno vstávalo.
Rána bývají někdy zajímavá, ale snídaně s ranní toaletou vždy nakopne do dalších dobrodružství. No první dobrodružství na nás čekalo již při návštěvě tureckých toalet, kdo nezažil, nemůže pochopit ten nával adrenalínu při jejich použití v napoleonské uniformě. Dobrodružné, ale zato velice úspěšné bylo mé hledání funkční sprchy v opuštěné části budovy. A dokonce tekla teplá voda. Určitě se mé výpravy nemůžou rovnat s výpravou ruských granátníků do uzavřeného křídla vězení a následnou cestou do podzemních částí, ale také nemusím být všude. Vzhledem k tomu, že dnešní bitva v ulicích města se bude odehrávat až večer, se nám opět naskytla doba k prohlídce města a jeho opevnění, posezení v kavárně, ochutnávce vynikající zmrzliny nebo koupání v jezeře.
Náš průzkum také odhalil levné zásoby perlivého vína, které byli záhy vykoupené. Při úklidu ležení se pak muselo uklidit přes 100 spotřebovaných láhví. Zkrátka jak na prázdninách, oběd jsme opět uvařili ve spolupráci s ostatními jednotkami. Gulášek oslovil i jednoho kuchaře s místní hospody, který na nás vyloudil recept, překvapila ho jeho jednoduchost, asi byl i překvapen co jsme schopni vyčarovat s Italy dodaných surovin. Pomalu se blížil čas nástupu k bitvě. Pochodem s našich kasáren jsme prošli městem před radnici, kde si místní hlavouni nechali představit jednotky, následovali obvyklé vítací a zahajovací cukrbliky, potom bylo dlouhé čekání na pokyn, abychom čekali, no klasika. Náš peloton se pak přesunul za řeku, po dalším čekání náš kapitán Jakub, předsunul nás námořníky na most. Z dálky bylo již slyšet, že se v ulicích města bojuje. Námořnictvo dostalo potom posilu a byli jsme vyslání na okraj zástavby, peloton postoupil dopředu a obsadil most. Boj se přiblížil, námořnictvo krylo ústup jednotek vytlačených z města, aby tyto byly vystřídány našim pelotonem, do kterého jsme se zařadili ve druhé vlně. Ústup však pokračoval až do parku, kde se nám podařilo zachytit a provést úspěšný protiútok, který zastavil Rakušany. Toho dne bylo po boji a jednotky se odebrali do svých ležení. Námořníci neměli žádné ztráty
a doktoři nemuseli vůbec zasahovat, proto jen divákům demonstrovali svoji zručnost a připravenost.
Večerní ochlazení a večeře mnohým z nás dodalo sil natolik, že opět vyrazili do ulic. Na náměstí opět hrála kapela ale o úroveň nižší kvality, než včerejší. Já jsem navázal rozhovor s Palatínovými husary, a také zde na tomto místě jsme uzavřeli hrubý náhled naší spolupráce. Noc hodně zestárla, než jsme našli cestu do svých postelí.
A zase nové ráno, no a pro velkou změnu parádní déšť, který vyplavil ohniště i několik stanů na nádvoří. To většina však již byla po snídani a připravovala se k nástupu. Po nějaké hodince čekání, jestli to nepřestane. Nepřestalo. Nástup a pochod městem před radnici se děl v ustávajícím dešti, aby s novou sílou začal opět zkrápět naše jednotky. Lijavec byl tak intenzivní, že místní hlavouni nechali otevřít pro vojáky radnici, abychom jsme v tom dopuštění nestáli. Vtipné bylo, že už to stejně, po pochodu a půlhodině před radnicí, bylo téměř jedno. Korunu tomu dal ještě nevypnutý alarm, no ale policajti se snažili. Po další hodince přestalo pršet a pokračoval nástup před radnicí s tradičními tanečky.
Přesun na okraj města do areálu okrajových bastionů městského opevnění byl příjemným zpestřením našeho dnešního vlhčení. Tentokrát zespoda od vysoké neposečené trávy. Zachovalé fortifikace nám byli kulisou, škoda však, že nebyl čas ani prostor, trošku se potoulat po tomto opevnění. Útok rakouských kolon byl jednoznačně sražen pod opevnění. Naše mohutná střelba z opevnění byla velice reálným zážitkem a v každém z nás vzbudila respekt před vojáky, kteří v minulosti tyto pevnostní valy dobývali.
Následoval již jen pochod do našich kasáren, balení a poslední zmrzlino-kafíčková procházka městem. Cesta domů nebyla ničím specifická. Akce celkově velice, a to rád zopakuji, velice příjemná, na krásném místě a v zajímavém prostředí. Rád se sem vrátím nejen jako reenactor, ale i jako turistický pocestný. Několik kil různobarevných těstovin, jako suvenýr udělalo mnohým radost.
Počasí:v Bruselu teplo a slunečno, na pobřeží celou dobu pod mrakem s občasným deštěm a silnými poryvy větru.
Účast:
contre-maitre Jauda,
quartier-maitre Zbyňa,
matelot Viking,
matelot Berry,
officier de santé Boris,
infirmier Honza,
matelot externista David,
cantiniere DUX Šárka.
Město, kam nás toulavé námořní boty donesly, bych označil jako předměstí Dunkerque. Nebo městem které vyrostlo kolem vnitrozemských pevností chránících tento významný přístav. Do autobusu cestou po republice naskládalo mnoho lidí různých historických období, to vzhledem k tomu, že šlo o multiepochální městské ležení. Od baroka a napoleoniky až po druhoválečný sbor sovětských pěvkyň.
Osoba jménem Jahoda nominovala nějaké mušketýry, kteří stihli obsahem svých žaludků znečistit toaletu v autobusu. Jeden z nich po úklidu měl tu drzost, že po úklidu si za námi přišel po odměnu, to panáček přehnal a musel být uklidněn qaurtier-maitrem. Lidi jako Jahoda comp. dělají ostudu a nedobrý pohled na reenactory všech období, přes upozornění několik krát byl tento slizký člověk upozorněn na své chování a i tak byl obtížným vředem, který zatím nejde vymáčknout.
Zastávka Brusel. Několikrát jsme objeli výstavní palác, než se nám povedlo zaparkovat rozumně vozidlo. Po snídani na kanonech, jsme vstoupili do obrovských prostor tohoto muzejního komplexu, který vznikl při nějakém EXPU. Velké množství všeho možného, nás skutečně překvapila. Nešlo se zastavit u jednoho předmětu a polemizovat, co a jak. Strohé popisky v nás vzbuzovali zvědavost a mírný chaos v tom nepřeberném množství militarií a artefaktů. Po několika hodinách jsme v aviatické části nalezli bufet, který částečně umožnil odpočinek a vstřebání vzhlédnutého. Zmapováno a seznámení bylo, ale hlad je hlad. Krásné slunečné počasí nám umožnilo poobědvat ve francouzském parkovém stylu americké armádní amarouny. Výlet špinavým metrem do centra u mě vyvolal pocit nutnosti okamžité dezinfekce. Davy lidí v centru, ujetí řidičky od autonehody, piva kradoucí bezdéčko, všude se válející vajgly od „špeků“ a nepříjemní prodavači zastínili chuť skvělé belgické čokolády, nádheru fasád středověkých domů i čůrajícího chlapečka. Zklamán jsem ani nešel obhlédnout slavné Atonium. Útěchou mi zůstala víra, že byl divný den, a ten Brusel má i krásy, žel mnou zatím neobjevené.
Na místo bivaku v Coudekerque, za středověkým ležením jsme dojeli až po tmě. Stavba tábora pod reflektory nebyla nijak zajímavá, za to následný večírek byl opět povedený. Zkrátka večírky gardové námořnictvo umí nepřekonatelně.
Luxusní snídaně zahnala noční můry, jen Jahoda se zase „montovala“ do udržování ohně, že ho téměř uhasil. Za mírného mrholení jsme dopoledne provedli pochod městem, který končil na kolbišti u tábořiště, zahájením celé slavnosti. Místní potentáti si poplácali po ramenou za potlesku přítomných, no a bylo hotovo. Následný zahajovací přípitek gardové námořnictvo vychytalo na několik celkem úspěšných lahví. Do oběda jsme stihli prohlídku celého multiepochálního ležení a několik vystoupení účastníků. Po obědě jsem se zúčastnil procházky po blízkém fortu, zrovna jsme vpadli do lokální přestřelky nudících se nadšenců, zde však občas končila bezpečná sranda. Uvnitř fortu je dětské hřiště a před hlavní branou kolotoče. Napoleonské války byli na programu až na druhý den odpoledne a tak bylo spousta času pořádně vše prohlídnout. Například jsme s Berrym řádně vyzpovídali majitele mitrailleuse, no a samozřejmě byli u střelby. Rozhodně bylo se na co koukat a každý našel něco zajímavého, snad jen ti co šli do města, našli jen zavřené muzeum
a k tomu se jim povedlo zabloudit. Večírek u vatry navštívili příslušníci US Army, předali se dary
a Jahoda opět svou znalostí hymny negativně zasmrádl přátelské ovzduší. Nepřekonatelnou perlou večera byl zbytky pojídající mnich čelem hrající na kotel.
Deštivé ráno mě vyhnalo z pelíšku a tak jsem pomohl kuchařkám s ohněm, na oplátku mi uvařili kávičku a teplá sprcha byl luxusní začátek dne. Do poledne jsme jen tak lelkovali a připravovali se na vystoupení, které jsme měli krátce po obědě. Vedoucí místních jednotek vytvořili jakýsi peloton o třech sekcích, v kterém jsme dělali střed. Téměř okamžitě padli naše ambice předvést náš secvičený paradedrill, celá prezentace napoleonské epochy byla o povýšení místního seržanta. Tohoto hodně zasloužilého vojáka šibovali sem a tam, dlouho o něm mluvili, jaký, že to rek a na konec ho vysvlékli ze starého kabátu a dali mu nový. My jsme tam stáli jak pitomá živá kulisa, potom celý peloton pochodem otočili o 180° a udělali jsme několik salv a jakýsi útok na připravený kanón. V nabíjení jsme byli nejrychlejší a bylo celkem zábavné pozorovat ostatní, jak se s tím perou někteří jejich vojáci. Na závěr byl rozchod a tak jsme ostatním při odchodu aspoň vzdali poctu s přetočením zbraně. To vše co zbylo s naší drillparady.
Po prvoválečném a druhoválečném vystoupení nastalo bourání stanů a nakládání celého tábora. Až teď jsem viděl, jak nesmyslně mají někteří zabaleno. O zbytečnostech které se vezli, jen aby se vezli bez užitku. Loučení a cesta domů, ta byla zajímavá. Nejdříve zkolabovala toaleta a potom praskl a splasknul vzduchový vak nápravy. Já jsem vystupoval v Plzni, a tak jsem si celou anabazi jízdy krokem na Moravu nevychutnal. Pravda, nemusím mít vše.
Závěrem krátce, dobovost a autenticita na úrovni vesnické slavnosti, skvělé prostředí, lidi a večírky.
Musím říct quartier-maitremu, že příští konflikty s hlupci je potřeba řešit mimo veřejnost.
Počasí:
polojasno na prosinec celkem teplo
Účast:
contre-maitre Jarda,
quartier-maitre Zbyňa,
oficer de santé Boris,
matelot Berry,
matelot Viking,
matelot Zila,
matelot Rossy,
infirmier Martin,
Tak a máme tu zase reenactorské vyvrcholení roku, takové malé Vánoce, a to i proto, že potkáte lidi, které ani nevidíte jak je rok dlouhý. Nejlepší na tom je, že tito „občasníci“ jsou podle řeči
a vystupování ti nejzkušenější a nejdůležitější v celém reenactingu. To je ale na jiné pojednání.
Gardové námořnictvo se tak jak posledně nechalo ubytovat v Pozořické sokolovně. Po nezbytné registraci a ustrojení se, jsme se přesunuli do místního pohostinství na večeři a pokec.
U vedlejšího stolu nám společnost dělala parta gardových granátníků. Chytrých jedinců, bez kterých by se asi ani země správně neotáčela. Když naše námořní kroky s pokročilým časem nabyli řádnou šíři, tito chytráci si ve svém kroužku začali do svých mord brát i námořnictvo. Quartier-maitre seděl nejblíže a tak si to vyslechl. Na štěstí pro ně, většina z nás byla na baru, vše skončilo jen důrazným napomenutím quartier-maitra, a ze statečných orlů se najednou stalo pár ustrašených ptáků. Když někdo něco má, měl by to říci napřímo a do očí a ne za zády. No a tím byl večer za námi.
Ráno bylo celkem pohodové a ranní káva tomu dala punc výjimečnosti. Snídaně ve škole, nástup nebyl ničím zvlášť zajímavým, pochod na bojiště byl zpestřen přestřelkami našich předních hlídek se zadními voji nepřítele. Pod Santonem se konečně celá francouzská armáda dala do kupy k postavení bitevních formací. Samozřejmě spousta jednotlivců a jednotek chybělo, podle mě se musí dát do podmínek účasti na bitvě, povinnost se zúčastnit nástupu a seřazení. Samozřejmě to mělo potom dohru před a v průběhu bitvy, na rakouské straně s jezdectvem a pěchotou na francouzské straně.
Po nácviku na návsi jsme se rozešli po Tvarožné, já sám jsem zamířil k Šírům, zde jsem objevil dávného přítele Vránu v povznesené náladě. No trošku jsme zavzpomínali na časy, které již dnes nejsou pravda.
Nástup, pochod na bojiště a bitva v našem gardovém batalionu byli podle daného scénáře. To jsme netušili o nevhodném chování některých jednotek jak na spojenecké tak francouzské straně. Jinak běžná bitva, která neurazila ale ani nenadchla., přijde mi jakoby z reenactorů vyprchal entuziazmus, nadšení nebo prostě něco. Neumím to popsat, ale něco tomu chybí, nebo tuto atmosféru vytváří to rozštěpení na CENS a Vystrčilovce. Naštěstí to obyčejní diváci nepoznají a tak hlediště a tribuna byli opět plné. Pochod zpět jsme si ulehčili MHD a tak brzo mohl začít večírek. Opět se probralo vše možné a nemožné. Noc byla narušena jen nekázní několika vojáků, kteří nedokázali své činy a emoce sladit bez řvaní, toto bylo potom nad ránem oplaceno odchodem kyrysníku, kteří pro změnu kouleli po schodech své kufry. Nejvíce mě pobavila stížnost gardových granátníků na hlučnost ve výčepu. No aby se chytrolíni nestěžovali, když jdou spát se slepicemi a ještě se uloží vedle výčepu. No zábavné.
Neděle jako vždy byla spojená s balením a odjezdem. Vzhledem k tomu, že nás příští rok čeká kulaté výročí, tak jsme se piety u Mohyly nezúčastnili a byli brzo v domovských přístavech.
Tak teď už jen Vánoce a pro mnohé poslední rok ve službách císaři, rok Wateloo…
zápis: contre – maitre maly Jauda