Počasí:
polojasno až jasno, bezvětří.
Účast:
contre-maitre Jarda,
matelot David,
matelot Viking,
další z 57eme,
18eme,
HR č. 12,
IR č. 1.
Zápis pro náš účel je převzatý s malými korekcemi se vzpomínek husarského strážného strážmistra Petera Sabanoša.
Piatok 20.III.2015
Palatínovo husárstvo zaujíma popoludní výchozie postavenie v Stupave. Príprava kvartieľov, deputáty dreva, slamy, sena. Postavenie stanového tábora. Za súmraku príchod jazdectva, za tmy príchod gardovej maríny. Kantonierung v prihotovených kvartieľoch. Presun do štýlového hostinca v budove postavenej v blahých časoch vlády kráľovnej Márie Terézie. Občerstvenie a porada. Krátka vychádzka centrom. Večer pokračoval nad stolmi hojnosti v družnom rozhovore nad otázkami súčasného reenacmentu a jeho vývoja od jeho prvopočiatkov v krajinách koruny českej, vojvodstva sliezskeho, markgrófstva moravského a kráľovstva uhorského. Zasväteným sprievodcom bol Louis de Schneid. Štábny strážmajster Sabanoš v neformálnej diskusii vyzval a poprosil pána de Schneid aby sa spojil s pamätníkmi prvopočiatkov napoleonského reanacmentu /páni Schildberger, Šmahel, Ješina, Fojtu, Kopecký, Ľupták a iní/ a svoje spomienky dali dokopy tak, aby boli zachované pre mladších. Nik z nás vtedy ešte netušil, ako aktuálne táto výzva vyzneje práve v onú piatočnú noc.
(tejto noci po dlhej nemoci na věčnost odišiel generál Baulesch)
Sobota 21.III.2015
Po budíčku, výdatných raňajkách presun všetkých do Devína. Priamo pod hradným bralom už na pochodujúcich čakali civilisti. Zástava francúzskej gardovej maríny temer po dvesto rokoch opäť zaviala nad Dunajom. Štábny strážmajster Sabanoš priblížil v krátkosti históriu hradu Devín a priblížil udalosti rokov 1805 a 1809, privítal na dunajskom nábreží jednotky i civilistov - "Stojíme na niekdajšej československej hranici, na prahu "Železnej opony", v zakázanom pásme. To, že tu dnes všetci môžme slobodne stáť je nemysliteľné bez premien v roku 1989. Spomeňme dnes i na tých, ktorí boli pre svoju lásku k histórii prenasledovaní. " Nasledovalo Slovo Božie v biblickej kraličtine tak ako sa používala v rokoch napoleonských vojen, počas ktorého gardová marína a palatínovo husárstvo symbolicky položili veniec do dunajských vôd na pamiatku padlých francúzskych vojakov a námorníkov. Na všetkých mocne zapôsobili slová 23.žalmu : ...k vodám utišujícím mne přivází... ...Ač kráčel by jsa údolím stínu smrti Nebojím se Iť Ty se mnou jsi... Po čestnej salve a po modlitbe Pánovej odriekanou vedľa biblickej kraličtiny každým účastníkom v jeho materčine sa slova ujal contre-maitre Janúšek. Vysvetlil úlohu Dunaja v operačných plánoch francúzskeho velenie a načrtol jeho aktivity v roku 1809. Pochodujúci sa vydali na púť.
Postupovali nivou proti toku rieky Morava popod Sandberg smerom na Devínsku Novú Ves. Cestou si prezreli pozostatky mosta z obdobia prvej republiky neďaleko starého brodu cez rieku Morava a miesta fortifikácii na vyvýšeninách nad týmto brodom. V lužných lesoch sú dodnes viditeľné stopy "železnej opony" v podobe strážnych vežičiek a źelezobetónových profilov. V Devínskej Novej Vsi nasledoval odpočinok, prehliadka pamätníka obetiam I.sv.vojny, i kaplniek pred tamojším rímsko-katolíckym kostolom. Počas cesty sa štábny strážmajster Sabanoš krátko zmienil o udalostiach roku 1866 odohrávajúcich sa po královohradeckej bitke na území Devínskej Novej Vsi, Záhorskej Bystrice i Lamača. Lamačský boj bol poslednou vojenskou akciou na území Slovenska až do roku 1914. Po prepochodovaní Devínskej Novej Vsi pochodujúci uhli do polí medzi Devínskou Novou Vsou a Záhorskou Bystricou kde sa utáborili a občerstvili. Pečené klobásy prišli vhod a odpočinok taktiež ľuďom i zveri. Po krátkom odpočinku sa pútnici vydali cez polia smerom k Záhorskej Bystrici. Na krížnych cestách medzi Devínskou Novou Vsou a Záhorskou Bystrickou osadili palatínovi husári pamätný kríž.
"Neviem, čo mám povedať. Preto si pomôžem slovami občana Havla. Ten, keď vítal Svätého Otca v Československu v roku 1990 údajne povedal -"Svätý Otec, neviem čo je zázrak, no keď sa teraz vôkol seba pozerám, myslím, že som svedkom zázraku"- . Ste svedkami historickej udalosti a ja s vami. Ďakujem, že ste tu. Osádzame kríž na pamiatku zrážky palatínových husárov - ich záložnej švadróny - proti francúzskemu 1.jazdeckému jágerskému pluku. Odohrala sa tu, na bystrických poliach. Bola to jediná bojová zrážka na uhorskom území v roku 1805 vôbec. A tento kríž - je jediná hmatateľná pripomienka vojenskej histórie napoleonského obdobia, osadená na slovenskom území po roku 1989."- vyznal sa vo svojej reči štábny strážmajster. Nasledovala čestná salva, Slovo Božie 90. žalmu a modlitba Pánova. Pútnici vyrazili smerom na Záhorskú Bystricu a Marianku.
V Marianke čakalo pútnikov občerstvenie i obed v štýlovom hostinci z roku 1765, o jedle sa pojednáva inde. Domáci na nás mali mnohé otázky, príchod uniformovaných vojakov vzbudil v obci zaslúženú, no nami neočakávanú pozornosť. Vzhľadom k časovému sklzu, informácii o tom, že koňmo už nie je možné ísť do svahu na pajštúnsky hrad, únave a reakcii miestnych rozhodli sme sa nepokračovať v ceste na Pajštún. Navštívili sme Marianku (dedinu,kde Slovo vytrháva značky a hádže ích do potoka, a kde na kríži zostali len klince s cedulkou INRI), najstaršie rímsko-katolícke pútnické miesto v Uhorsku vôbec. S odborným výkladom sme si prehliadli baziliku Panny Márie v ktorej je v hlavnom oltári vsadená legendárna spoška Panny Márie, patrónky Uhorska, konvent, i mariánske údolie so svätým potokom, kaplicu sv.Anny, lurdskú jaskyňu. V nej niektorí účastníci pochodu spontánne zapálili sviečku za svojich blízkych. Návšteva uniformovaných sa stretala všade s nefalšovaným záujmom, otázkam, odpovediam nebol koniec a fotografovaniu sa s nami tiež. Koniec-koncov Marianka patrila kedysi kniežacej vetve rodu Schwarzenberg - bol to ich jediný majetok v Uhorsku vôbec. Slnko už klesalo k obzoru keď sa pochodujúci popod Staré vinohrady /čítate
dobre, dnes však smetisko/ vrátili poza mestske humná do Stupavy.
Nasledovalo prijatie na radnici kde všetkých pochodujúcich privítal herr Burgermeister a jeho spolupracovníci dľa starého zvyku chlebom a soľou. V družnom rozhovore pri bohato prestretom stole sa živo zaujímal o priebeh pochodu i o zážitky pochodujúcich. Contre-maitre Janúšek ho obdaroval svojim osobitým, svojráznym, kultivovaným historickým humorom, poznamenal, že slovenské národné obrodenie má priamy historický súvis so zničením hradu Devín: „Kdyby ho Francózi nevyhodili do vzduchu, Štúr nemá kam chodit na výlet." Všetci sme sa výborne bavili, nadišiel však čas prijatia na hlavnom stupavskom námestí. Očakával nás dav asi 150 ľudí, čo sme vôbec neočakávali my ani herr Burgermeister. Po jeho krátkom prívete sa prihovoril stupavčanom štábny strážmajster Sabanoš a priblížil v krátkosti roky 1805/1809 vo vzťahu k Stupave. Potom sa slova ujal contre-maitre Janúšek a s jemu vlastným humorom predstavil jednotlivé francúzske jednotky účastniace sa pochodu, aj ich historických predchodcov. To samé na rakúskej strane urobil štábny strážmajster Sabanoš.
Na záver pochodu si na stupavskom námestí pred kostolom sv.Štefana Kráľa všetci účastníci čestnou salvou a minútou ticha uctili pamiatku zosnulého Romaina Baulescha ktorý prehral v piatočný podvečer svoj posledný boj.
Nasledovalo občerstvenie v typickej stupavskej krčme kam sa unúval za nami aj herr Burgermeister. Neskorý záver dňa prebiehal v kvartieli voľnou diskusiou na všetky možné témy od stvorenia sveta cez zostrojenia perpetuum mobile, opešalých jazdcov, ojazdených pešiakov, vojnu v Sýrii až po kukučku na tyči....
Nedeľa 22.III.2015
A opäť výdatné raňajky, balenie, diskusia, rozdelenie potrebného a rozchod do domovských posádok.
Nelze ani nic více doplnit, příjemné setkání se skvělými lidmi na zajímavém místě. Spolupráce s husarskými přáteli v organizaci setkání napoleonského reenactmentu bude dle možností určitě pokračovat.
Počasí:
oblačno až polojasno, občasný vydatný déšť, bezvětří.
Účast:
contre-maitre Jarda,
quartier-maitre Zbyňa,
oficer de santé Boris,
matelot Viking,
matelot David,
infirmier Martin,
infirmier Honza
Ne daleko, cca 900 km, jízda přes noc, takže za rohem je tato malebná vesnice se zámečkem, u kterého v roce1809 síly změřili Rakušané s Francouzi v bitvě u Sacile. Vyjeli jsme již ve čtvrtek večer a ráno nás přivítala zmoklá Itálie a městečko Palmanova. Městečko, spíše pevnost tvaru devíticípé hvězdy se vším všudy, obranným valem, vodní příkopem, opevněnými branami a i doteď funkčními kasárnami a muzeem. Na náměstí s kostelem jsme si poseděli u ranního kafíčka. Bylo vidět, že se městečko zrovna probouzí a bylo zajímavé, jak místní vychází na promenádu a jdou si pro své pečivo, kapučíno nebo jen tak pohovořit se sousedy.
My však máme vyšší cíle a tak jsme před obědem dorazili před zámecký park, ve kterém budeme bivakovat. Bránu střežil zesnulý Radek Suchomel v nadživotní velikosti. Pro přestěhování bagáže z busu na místo byl připravený vozík, no nevídaný servis. Počasí nám přálo a tak hned po zabydlení byla zorganizována výprava do místního krámku. Těstoviny pro mé potomky bych si nedovolil přivést zpět, a vínko je potřeba okoštovat vždy. Za zmínku stojí lambruco, které se tam za pár kaček dalo natočit do stylových láhví, no a těch byl po našem odchodu nedostatek. Nevadí, i domů jsem dovezl. Vrchním velitelem francouzských jednotek byl generál Roda, a jak je pod jeho velením dobrým zvykem krátký odpočinek byl rychle u konce a už jsme mašírovali k památníku bitvy. Zde po krátké potyčce a pietě, byla otevřena expozice k této bitvě. To však už lilo jako z konve a vypadalo, že nepřestane. Pití i proviantu k zakousnutí jsme měli dostatek a místečko v rožku muzea nám posloužilo u úkrytu jak před deštěm, tak před vytrvalými zvědavci. Všichni, ti kteří se necítili, nebo chtěli do tábora, mohli odejít a my ostatní jsme vyrazili na několik kilometrový pochod do vesnice, kde nás mají pohostit večeří. Déšť na pochodu štve prvních 30 minut pak je to jedno. Cestou i polem se cíl blížil a asi po hodině nás ve velkém stanu přivítali místí činovníci. Stan jsme zaplnili jen snad z poloviny no a najednou začali nosit víno, vodu, jídlo v několika chodech, lukulské hody ukončili zákuskem a kávou, víno a jídlo stále nevysychalo. My jsme však už nemohli a tak byl přivolán bus, který nás odvezl do tábora krátce před půlnocí. Tak přecpaní jsme již nebyli dlouho a to zpětný odřad, který s námi nešlapal, měl obavy co je s námi a jestli máme něco k jídlu. Všichni jsme se nakonec shledali ve stravovacím přístřešku zámku a večírek pokračoval.
Sobota
Dopoledne se pomalinku rozbíhalo a nácvik činnosti vojáků v pelotonu jej korunoval. Zlatým hřebem nácviku byl mrtvolný zápach linoucí se nad jednotkou. Poručík Ragas konstatoval, že jestli takhle někdo prdí, musí být po smrti. Po nějaké době, kdy zápach byl nedílnou součástí každého nádechu, jsme zjistili zdroj. V prostoru nácviku byla před nějakou dobou posečená tráva, která zůstala neposbíraná, tomuto sečení padl za oběť ježek. No a v této směsi hnijící trávy a pozůstatků zvířectva jsme procvičovali vše potřebné. Změnou místa si naším nosánkům ulevilo.
Obědu se jako obyčejně v těchto končinách nedalo nic vytknout a myslím, že si v nabídce našel každý jídlo podle chutě. Po obědě byla ukázka nedaleké šermířské školy. Předvedli způsob boje různými zbraněmi našeho období. Na výzvu k přihlížejícím se přihlásil tambor Michael, který s jedním ze žáků změřil síly. Souboj byl celkem vyrovnaný a tak zaslouženě sklidil potlesk uznání. Z mého pohledu bylo toto vystoupení zvláštní, protože mistr školy zkřížil moderní sportovní šerm s klasickými zbraněmi a některými prvky, a také vypadalo, že účinkující nemají nic nacvičeno a tak spousta krásných fines zůstala pro laiky ukryta.
V podvečer byla opět bitvička, která začala na „ježčím“ poli a pak se přesunula k zámku do parku. Parádní taškařice, rakouská kyrysnice hrdinně vjela do pěchoty a následně byla zbavena koně a téměř se rozbrečela. Chirurg Boris se nechal strhnout bojem a tak musel být upozorněn, ať nečiní, co činil. Generál Roda nakonec nechal na stáji kanónem vystřelit okno k velké radosti tam bivakujících, který určitě nalézali ještě dlouho střepy z oken ve svých věcech. Povedený večer byl ukončen generálkou medajlovačkou. Quartier – maitre Zbyňa byl ke svému velkému údivu také oceněn, soudím podle náhlého utichnutí jeho vtipného komentáře. Následnou večeří a družnou zábavou jsme pak přivítali sluníčko.
Neděle
Snídaně, hygiena a částečné sbalení šlo jako vždy celkem ztuha, vždyť již za pár hodin nás čeká návrat do reality běžných dní.
Po nástupu jsme se přesunuli před zámek. Zhrocení davu svou velikostí celkem překvapilo. Mám takový postřeh, na rozdíl od jiných zemí zdejší přihlížející nejsou vlezlí a nepříjemní, do Itálie se vracím rád.
Na ježčí louku jsme oproti předchozímu dni napochodovali kolem rybníku a zaútočili na rakouské pozice. Naše opakované neúspěšné útoky byli korunované ústupem nepřátel do kašírované vesnice. Naši dělostřelci nám připravili prostor k útoku, který poté vytlačil Rakušany z bitevního pole. Vítězství bylo naše a závěrečné defilé diváci doprovodili potleskem uznání.
Zůstalo jen dobalit, naložit se a rozloučit s příjemnými hostiteli, kteří nám na cestu přibalili
i podobiznu Radka, která nás tady přivítala. Dáme ji Honzovi Dvořákovi do jeho muzea, kde určitě patří jako nedílná součást současné napoleoniky. Krátce po obědě jsme vyrazili na cestu a před půlnocí jsme ukončili přesun v domovských přístavech.
zápis: contre – maitre maly Jauda
Počasí:
Počasí: oblačno až polojasno, občasný vydatný déšť, bezvětří.
Účast:
contre-maitre Jarda,
quartier-maitre Zbyňa,
oficer de santé Boris,
matelot Viking,
matelot David,
matelot Zila,
matelot-eléve Radim Švéd,
infirmier Martin.
Vyvrcholení pětadvacetiletého napoleonského reenctingu je zde. Naše země a i napoleonský reenacting, tak jak Francie předtím udělala od 89 s mnohým zaváháním obrovské skoky vpřed.
Od revoluce přes vznik všeho možného, až po návrat k starému a osvědčenému, však v mnoha případech i nedobrému. To je ale na úvahy v jiném místě.
17. 6. Po neskutečně byrokratickém přihlašovacím martýriu, složku různých papírů a povolení jsem na akci ještě nevezl, jsme ve večerních hodinách odrazili od brněnských břehů na „poslední“ dvousetletou císařskou plavbu. Seznamovací večírek s Radimem velice urychlil noční přesun.
18.6.Bruselské rána svou pošmourností, davem super důležitých úředníčků na kolech a postávajících ochranek před evropsky strategickými hotely a úřady jsou asi nezaměnitelná. Prostě město, které u mě nemá šanci. Po obvyklém bloudění a hledání parkovacího místa pro autobus jsme stanuli před Vojenským královským muzeem. Sousedící park, ve kterém jsme před časem poobědvali na trávníku, se změnil za močí zapáchající areál odpadků, asi brzkým létem a otevřenou náručí. Návštěva tohoto muzea je však vždy zážitek, stále se tam dá objevit něco zajímavé. Svačinka v bufetu v letecké části a pod F-16 se stává pravidlem, tak jak nějaký výstup s neochotnou obsluhou. V muzeu by se dalo zůstat hodně dlouho, nás však čeká jiný úkol.
Nakonec po úvodních zmatcích, kdeže je vůbec ta registrace, byl náš dvoj autobusový kontingent rozdělen a náš tábor i se zbytkem pěší gardy se nacházel skoro pět kilometrů daleko od bojiště. Zábavná byla registrace a i zabezpečení vstupu do campů. Na první pohled neprůstřelné, na druhé straně obrovsky děravé, korunu všemu dávala možnost se registrovat na místě.
Bivak jsme rozvinuli vedle našich německých, francouzských, belgických a kanadských námořních kolegů. Hned bylo jasné, že budeme fungovat společně v jednom pelotonu. Největší výkon dne ale bylo, vynešení věcí od autobusu cca 300 m do kopce na určené místo kempu k ostatním námořníkům, quartier-maitre sehnal kdesi klečka a tak aspoň nejtěžší věci se nemuseli tahat v rukách. Po nezbytném zabydlení se a převlečení jsme vyrazili do tábora našich řadových jednotek. Společně jsme pak vyrazili do Plancenoit na třešňové pivo do místní hospody. Návštěva pruského a francouzského pomníku. Cesta zpět se nesla v povzneseném duchu. Večerní posezení rozehnala večerní dešťová přeháňka, ale ve stanu jsme s návštěvami pokračovali do půlnoci, kdy byla večerka.
19.6.Budíček s nástupem námořní jednotky se poměrně povedl. Pravdou však také je, že je stále co zdokonalovat a střevní pochody Berryho jsou pouze jeho subjektivní potíže, které nemohou bránit ve výkonu služby před bojovým nasazením.
Služby v kuchyni pod taktovkou quartier-maitre nachystali skvělou snídani. Každý našel to, na co měl chuť včetně tradičního námořního kakaa.
Vzhlédli jsme nástup gardových pěších granátníků a myslivců, při kterém se s velkými potížemi aspoň spočítali a pak to asi radši rozpustili. Námořnictvu samozřejmě postačil ranní nástup, vyzvednutí střelného prachu a surovin na další stravování. Musím poznamenat, že příděl surovin na stravování byl svým objemem srovnatelný se stravní dávkou v neblaze známých táborech třetí říše. Proviantní zabezpečení jsme u naší jednotky naštěstí vyřešili s předstihem s domácích zásob. Kapitán Bielig nařídil nástup do bitevní sestavy na 15.00 hod. a tak nebyl důvod otálet v táboře. Pochodem po hlavní silnici na Brusel jsme vzhlédli množství pamětihodností, v muzeu pod lvem nás od prohlídky odradila nekonečná řada a také nutnost si zakoupit vstupenku, i když se chceme jen podívat na pahorek ke lvovi. Nutno podotknout, že jsme byli řádně ustrojeni a rozhodnutí o odchodu padl až po zjištění, že jsme tam jen pro zvýšení obratu muzea. Čtyři oslovení zaměstnanci muzea nám, každý podal jinou informaci o potřebě či nepotřebě vstupenky, každý máme svou hrdost a tak jsme radši šli na svačinku s jumbem do místního bufetu. Mraky stánků s všemožnými nesmysly lemovali plac kolem pahorku a až na konci ve velkém stanu jsme nalezli to co by mělo být místo propisek s bystou „N“ nebo klíčenek s pahorkem se lvem. Militárie napoleonské éry. Zbraně, obrazy, časopisy, knihy, oblečení i drobnosti všedního dne naplnili tento stan a i naši zvědavost. Já jsem našel a nafotil abordážní kopí, daný originál na svou cenu mi nepřišel dost originální a Berry si koupil šavli. Čas k nástupu do bitvy se přiblížil a my jsme vyrazili na zpáteční cestu do tábora.
Vzhledem k tomu, že jsme vydatně posvačili za místní „wellingtony“, tak jsme se rozhodli nachystat vydatnou večeři až na náš pozdní příchod z bitevního pole.
Ve stanovenou dobu nastal všeobecný pohyb všech utábořených jednotek. Gardové jednotky se seřadili před zámečkem u hlavní silnice a pak následoval pomalý pochod všech jednotek. Pohled byl na nás určitě monumentální, protože dlouhý had francouzské armády se táhl od jednoho horizontu ke druhému, takže ten kdo šel uprostřed, neviděl konce vojsk ani na jednu stranu. Davy nás vítali no
a nás v sestavě gardy očekávalo čekání. Mně se povedl postavit celkem pěknou sekci gardových námořníků a se svolením kapitána jal se mu velet. Musím, však vzpomenout vystroj, výzbroj
a celkový vzhled gardových námořníků z Francie, hodně se krotím, když řeknu, že k zvracení. Takto vystrojeného a ustrojeného vojáka a i jejich důstojníka bych nechal zastřelit za znevážení uniformy gardového námořnictva a porušení všech pravidel v ustrojování.
Hodinové stání ve vzrostlé pšenici byl pěkný úlet s pěkným výhledem, potom jsme útočili na Prušáky a ti pak ustoupili a my jsme se přesunuli více ke středu sestavy Přesuny pšenicí, byly po entomologické stránce také parádní. Při každém kroku se zvedali hejna komárů a další všelijaké havěti. Shluky této hospodářské rostliny částečně nebo úplně ušlapané pak při každém následném kroku zkoušeli soudržnost a odolnost kloubů našich dolních končetin. Velitelské kádry během přesunů propadal amok, hlavně když část jednotky uhnula před mračnem hmyzího náletu a druhá část zavrávorala zakopnutím nějakého nešťastníka a poslední část statečných vojáků nehledě na nástrahy vyrovnaně postupovala vstříc nepříteli. Linie se proto vlnili a nedařilo se jich srovnat. V naší sestavě byl jeden pan chytrý, co měl stále potřebu někoho poučovat, korunu své neochvějné odbornosti dal bezděčným výstřelem při „K noze – zbraň!“ Jeho velitel si ho pěkně vychutnal. Nebyl samozřejmě sám. Vyrovnání jednotek se dařilo většinou jen při zastavení. Tuto zábavu jsme prováděli během celého boje, odměnou nám byl fascinující pohled na britské jednotky a jejich střelbu. Určitě i jim se nabízel podobný zážitek, a se stejnými obtížemi, akorát jen v modré barvě, no tedy, do tmy. V dýmu a tmě pak nebylo vidět téměř nic. A najednou seřazení a odchod zpět do výchozího postavení. Přesun zpět do táborů byl více a někdy i méně organizovaný po jednotkách. Námořnictvo nabralo dobrý vítr a tak i rychlost. Pár minut po nás přijelo jezdectvo a pěchota musela
čekat, až všichni projedou. Naše rychlost nás opět odměnila, a když další jednotky docházeli do tábora, my jsme již večeřeli. Večeře v podání quartier-maitre nedovolovala a ani neprokazovala žádné připomínky a snad i proto mnohé brzy ukolébala. Veteráni mnoha tažení pak do rána u truňku vzpomínali na své bojové činy notně posloucháni elévy tohoto koníčku. Všechny však byli ránem zahnáni do svých pelechů.
20.6.Ráno bylo po množství a závažnosti nočních témat náročné a to, i když bylo téměř v poledne. Po snídani bylo doléčování před stanem přerušováno pouze vlezlými turisty a čumily, který nechápali, že omakávání našich věcí a nazízání do stanů se nám nelíbí. Demokracie je sice pěkná věc, ale bez respektu soukromí a soukromého majetku si to západní soudruzi mohou nechat. Krátce po poledni jsme plnili stráže u stolu císaře. Opět jsem se musel stydět za naše francouzsko-belgické soukmenovce, jak jsem již poznamenal, v té jejich hadrářské ústroji, bych se styděl i plašit špačky ve vinohradě, víno by už v bobulích zkyselelo. Nevím, čím to bylo, ale mě z toho všeho chytlo husté běhání s řídkým zakončením. Chirurg Boris měl aspoň na chvilku práci, a po jeho péči jsem opět obsadil svoje stanoviště u stolu císaře.
Po vystřídání gardovými pěšími myslivci jsme vydatně poobědvali a já dostal nápad. Pojedeme na bojiště kyvadlovou pro diváky. Quartier-maitre Zbyňa se obětoval, a zůstal v táboře hlídat naše ležení. Celkem sranda byla, že stejný nápad mělo i mnoho dalších vojáků, a tak byli vojáci – diváci v poměru 1:1. Byť jsme busem jeli krokem a na stojáka, je lepší hodinu se válet na poli s belgickými hranolky, jako šmatlat tu štreku z ležení. Belgické hranolky jsou sice vyhlášené po právu, ale matelot Berry samozřejmě neodolal a musel zůstat u svého prvosledového jídla, hamburgera.
To už však pomalu nastalo shromáždění Francouzské armády, spojenci v dáli již dlouho svými bubny čepýřili peří a jejich uniformami pomalu rudlo zelené pole. Počkali jsme na svoji kolonu a zaujali svá místa v sestavě. Sestava byla promíchaná ještě víc než včera a tak radši než abych se rozčiloval, postavil jsem se do lajny, a tak celému pelotonu velel tzv. francouzský krizový seržant, evidentně na one man show byl zvyklí a taky to tak vypadalo. Takže jinak to co včera. Naše, potom Vaše, pár krát tam a zpět. Kopec dýmu namíchaný s večerní tmou a konec. Tento konec byl však diametrálně jiný. Byl to také konec dvacetiletého období dvousetletých výročí napoleonského období. V našem případě naši dvousetletou epochu ukončilo totální vystřílení od britské pěchoty. Jako mrtvoly oživující bojiště jsme byli svědci posledního vzdoru zbytků francouzské gardy. Britské markytánky nás pak oživovali a chválili, jak jsme věrohodně padli, a na památku každý mrtvý dostal odznáček kanadské vlajky. Zřejmě britské sbory z Kanady. Po ústupu jsme opět dali do kupy naši námořní partu, provedli jsme kontrolu zbraní, zlikvidovali zbylé náboje a vnořili se do zmatku ustupujících jednotek. Chaos promíchání vojáků a diváků v mnoha případech musela korigovat jízdní policie, protože spousta lidí civilní pořadatele a jejich pokyny prostě ignorovali. No, nevím ale nevychovanost je zde asi úplně normální.
Návštěva a košt místního pivovaru Waterloo byla nezbytnost, stan měli rozložený u vchodu do tábora. Quartier-maitre nás už čekal s nachystanou pozdní večeří. Po jeho raportu jsme uznali, že jeho přítomnost v táboře byla nezbytnou a to nejen pro přípravu jídla. Po odchodu jednotek s tábora se drzost diváků vystupňovala tak, že rozepínali stany, lezli do nich, vytahovali výstrojní součástky
a fotili se s nimi, takže hlídání a umravňování bylo na místě. Ne, už nebudu dále opisovat tuto degenerovanou společnost, která mě pobuřuje. Během posezení, se někteří námořníci vydali do okolí na lov jedinečných suvenýrů. Každý šel spát, jak mu bylo libo, protože za pár hodin se jen sbalíme, rozloučíme, nalodíme a čeká nás dlouhá cesta domů a tu je nejlepší prospat.
21.6. A ráno tak i bylo. Na snídani se dojedli zbytky z předchozích dní. Sbalili jsme se, zrušili tábor a vše přenesli k autobusu, jednostopé bezmotorové přepravní zařízení bylo samozřejmostí. Rozloučení s příslušníky námořnictva bylo prokládáno přáními a sliby všeho možného. Myslím však, že by stačilo, aby se hadráři dostrojili a nedělali ostudu předkům. Cestu domů většina osazenstva prospala.
V brzkých ranních hodinách nás přivítali domovy a někteří se stihli zapojit i do pracovního procesu. Pouze Berry nás opustil již v Belgii a vydal se na cestu po této zemi.
Závěrem lze jen nostalgicky povzpomínat na roky minulé, kdy jsme byli účastníci dvěstěletých výročí této lidské epopeje. Zavzpomínat na lidi, které jsme za tu dobu potkali a někde zanechali,
nebo nás navždy opustili. U Waterloo naše malá jednotka ukázala svoje schopnosti a sehranost a snad tomu tak zůstane i nadále. Doufám, že v nás nadále zůstane síla dále pokračovat v našem koníčku, byť již brzy nebudou takové výročí tohoto významného období. A snad se nám podaří předat tento odkaz dalším a mladším zájemcům o historii.
Tak nádech a vpřed do revoluce k vyvrácení starých pořádků a záhubě tradičních monarchií.
zápis: contre – maitre maly Jauda