Počasí:
slunečno, zataženo, deštivo
Účast:
matelot Jana Šálková
Pořadatel:
CENS
Odjížděli jsme z parkoviště u Tesca, odkud se mělo vyrazit ve 21.30. Na místo odjezdu jsem se dostala ve 21.00 a téměř všichni účastníci už byli přítomni. Chvíli se čekalo na několik posledních a také na autobus, který přijel chvíli před půl desátou. Cesta byla úmyslně naplánovaná na noc, abychom v klidu dojeli do Varšavy a měli dostatek času na prohlídku muzea.
„Volám sa Braňo,“ přivítal nás řidič a od prvního momentu bylo jasné, že tento chlapík rozhodně nepatří mezi nudné patrony. V prvním momentu jsme si sice dělali legraci, že si snad dal na kuráž pár tekutých z vlastní zahrádky, ale ona veselá nátura byla jeho přirozenou vlastností. Po cestě jsme udělali ještě pár zastávek – v Tučapech jsme nabrali Honzy – Dvořáka a Malínského, Helču a Karlose a na hranicích jednoho z řad nepřátel, kterého neznám jménem. Tato akce měla být mojí zahraniční bitevní premiérou, takže jsem na tuto misi odjížděla s malinkou dávkou napětí. Také jsem tu byla jediným zástupcem gardového námořnictva a tak jsem s požehnáním Taziena bojovala v řadách 18éme.
Cesta probíhala perfektně, Braňo byl opravdový profík a cestu nočním Polskem zvládl na jedničku. V autobuse bylo i veselo – ochutnávaly se vzorky z vlastních i cizích zahrádek, probíraly se nejnovější bojové i mírové zážitky a došlo i na seznamování – zjistila jsem, že Candát má v regimentu mé skorosousedy z rodného kraje. V podobném duchu probíhala cesta i nadále, druhou polovinu jsme téměř všichni prospali a v půl osmé ráno jsme byli ve Varšavě.
Braňo nás zavezl přímo před Muzeum vojska polskiego. Bylo dost brzy, asi okolo osmé a muzeum otevírali až v deset, takže Jakub zavelel, že se u autobusu sejdeme opět ve tři, a všichni jsme se po skupinkách rozlétli po Varšavě. Přifařila jsem se ke klukům z 30e a vyrazili jsme do centra. V jednu chvíli se tak s Oldou fotíme u plakátu (jakási reklama na pátrání po rodokmenu – Wygladam jak Napoleon? – tomu nešlo odolat) a najednou slyšíme někoho pochodovat. Ohlédli jsme se a zahlédli jsme skupinu vojáků, i s jedním trubačem a bubeníkem, kterak směřují k Poniatowského pomníku. Tam chvíli drželi čestnou stráž, předvedli pár povelů se zbraněmi a odpochodovali. Chtěli jsme se jít vyfotit přímo k pomníku, ale jakmile jsme překročili řetěz, už nás odtamtud stráž vyháněla. Spokojili jsme se tedy s fotkou u řetězu a šli dál. Došli jsme na náměstí ke královskému hradu, trochu se pokochali, vyměnili peníze a šli jsme zpátky k muzeu.
O vojenském muzeu ve Varšavě jsem slyšela hodně chvály, ale skutečnost byla mnohem lepší! V parku kolem budovy muzea byla rozmístěná vojenská technika z první a druhé světové války. Ale co teprve uvnitř! Nádherné, skvostné, perfektní, obsáhlé - jiná superlativa se snad ani nedají vyslovit! Zbraně, zbroje, uniformy, prapory, obrazy – od středověku po druhou světovou válku – strávili jsme tam asi čtyři hodiny a od některých exponátů se člověk málem nedokázal odlepit. Mimochodem, musím zmínit i originální Napoleonovo sedlo z Egyptského tažení!
Ve tři jsme vyjeli do Raszynu. Nejdříve jsme přijeli do parku, kde byl tábor a poté nás odvezli na naše ubikace – spali jsme v tělocvičně na základní škole. Zabydleli jsme se, převlékli do uniforem a rozprchli se. Někteří zmizeli kamsi do hospůdky, někteří zůstali na tělocvičně a malá skupinka ve složení Renda, Eva, Jakub, Tazien, dva vojáci od Rendy a já, jsme se vydali na cestu do tábora. Ochutnávali jsme slavný Rendův Terrible (magnifique!) a Rendu jsme přitom po cestě zapomněli v jedné karaoke hospodě, kam šel zkontrolovat pár vojáků. Cestou jsme tak trochu zabloudili mezi rybníky, ale do tábora jsme zdárně došli. Panoval tam čilý ruch a dobře jsme se bavili, ale po čase začalo trochu pršet, tak jsme se vrátili zpátky do školy.
Budíček byl určen na sedmou hodinu a poté následovala snídaně. Pohostili nás klobásami, houskami, kávou a čajem. Po deváté hodině nás odvezli do tábora a v deset jsme odpochodovali na bojiště. Při cvičení byl kladen důraz na tirailleury, ale věnovali jsme se i spoustě dalších radostí ze školy pelotonu. Mě spolu s Peťou Rozsypalem a dalšími třemi určili jako stráž praporu. Asi po dvou hodinách jsme se vrátili do tábora, kdo co měl, tak poobědval a ve 14.00 byl velen nástup. Bitva měla začínat v 15.00, ale muselo se dost dlouho čekat, než dorazí nepřítel. Dlouhou chvíli nám alespoň krátili tamboři Cruchot s Michelem a pištec Míša.
Nepřítel konečně dorazil a bitva začala. Jako stráž praporu jsme se moc nepohnuli a z bitvy jsme moc neměli, ale na nás se formovaly rezervy při útoku tirailleurů.
Co bylo zajímavé, mimo bitvu samozřejmě, jakoby Polákům ono větší zpoždění na začátku ani nevadilo…a velice se jim líbil závěrečný útok na publikum. Bitva zdárně skončila, nikomu se nic nestalo a vojsko odpochodovalo zpět do tábora. Tam nás čekala vojenská polévka a poté nás autobus odvezl zpět do školy. Někteří se převlékali do civilu a rozlézali po osvěžovnách, jiní zůstali v uniformách. Tohoto příkladu jsme následovali i my s Peťou a vydali jsme se zpátky do tábora. Potkali jsme otevřený obchod, tak ani o víno nebyla nouze, v táboře jsme se přidali k voltižérům a udili se u jejich ohně. Táborem neustále procházeli hasiči a kontrolovali ohně – tak pečlivé hlídání jsem už dlouho nikde nezažila. Po půlnoci jsme zábavu rozpustili a vydali jsme se zpátky a to jsme si něco zkusili! Pokusili jsme se zkrátit cestu opačným směrem, než jsme přišli, a zkratka nakonec vyšla na dvojnásobek. Z lesa jsme vyšli pěkný kus od Raszynu, ale podařilo se nám v pořádku dojít zpět do školy.
Budili jsme se opět v sedm a snídaně nás čekala opět housková, ale tentokrát s paštikovou obměnou. Na tento den už nebyl plánován žádný program, takže po snídani už nás čekalo jen balení a kolem desáté jsme odjížděli. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v táboře a poté jsme už Raszyn opouštěli definitivně. Při odjezdu nám Jakub ještě rozdával památeční groše a my se pomalu loučili s Polskem. Zpáteční cesta se nesla ve znamení Burianových filmů. Kousek za hranicemi, už na české straně, jsme se zastavili v motorestu na oběd a zdálo se, že takové množství lidí tam viděli naposledy před revolucí, byla to tak trochu restaurace „u šneků.“ Tazien ukázal, že by byl schopen vyjít vítězně i ze souboje na vidličky. Přežili jsme i tuto restauraci a pokračovali dál k domovu, v Tučapech jsme vyložili část osazenstva autobusu a v půl osmé večer jsme byli v Brně.
zápis: matelot Jana Šálková alias Jeanne Tasse
Počasí:
přes prvotní vyhrožování bouřkami nakonec slunečno
Účast:
officier de santé Boris Nezbeda
quartier-maitre Zbyněk Kříž
matelot Jaroslav Jakubec
matelot Jana Šálková
vivandiére Danuše Wetterová
Věrka Nezbedová s Maruškou a Leničkou
Pořadatel:
CENS
Takhle veselou cestu na Mikulov jsem nečekala! V Břeclavi si do našeho vagónu přisedla skupina čecháčků odkudsi z Mladoboleslavska a jak se sami chlubili, byli v tomto koutu Moravy poprvé. A také to na nich bylo náležitě znát! Více než veselí vyřvávali po celou cestu „Mikulooooooov!“ a prokládali to zpíváním Vysokého Jalovce. Také se velice bavili při představě, kterak budu sjíždět mikulovské kopce na „běžkách“, které si vezu v tom dlouhém zeleném futrálu. V tomto duchu proběhla celá cesta a v šest večer jsme dojeli do Mikulova, kde na mě čekala Dandy, která dorazila s Borisem o něco dříve.
Přišly jsme do zámeckého parku a tábor byl ještě poměrně prázdný. Ubytovala jsem se, oblékla se do uniformy a šly jsme s Dandy zahnat vlčí hlad. Zavítaly jsme do jedné restaurace na náměstí a později se k nám přidali Pepé Serré s Ludvíkem a Honza Malínský s Helčou. Ten večer na zámku opět probíhala Muzejní noc a Štvanci měli o půl desáté na nádvoří vystoupení gladiátorů. Moc pěkné! Večer jsme se věnovali veselému životu táborovému, přidala jsem se k 30e a veselilo se a veselilo……skoro až do rána bílého.
V půl sedmé se táborem rozlehl zvuk Cruchotova bubnu, tábor se probouzel a vojáci sbírali síly na dnešní tažení. Posilnili jsme se gulášovkou, nafasovali vodu a odpochodovali k autobusům. V plánu dnešního dne byla rekonstrukce bitvy u Aspern, od níž předchozího dne uplynulo rovných 200 let a tato akce se měla odehrát u obce Gross-Enzersdorf. Na místo jsme přijeli před polednem a protože panovalo slušné vedro, usadili jsme se na slámu do stínu a vyčkávali na oběd a následnou bitvu. Přímo v Gross-Enzersdorfu rozložila svůj tábor stará garda, protože tentokrát přímo do Mikulova nejeli. V táboře jsem se potkala se dvěma gardisty z Jeny, se kterými jsme popíjeli na loňském Slavkově v hospodě na Špitálce. To bylo vítání! Oba horlivě ujišťovali, že zimní Slavkov 2009 si rozhodně nenechají ujít. Nemalou náklonnost projevovala námořnictvu dcera markytánky Oldřišky Kačenka, která už od Raszynu při setkání vždy volá: „Tetóóó, já chci být taky námořníkem!“ Naše markytánka Dandy se v Enzersdorfu držela s ostatními markytánkami.
K obědu nám rakouští podali směsku brambor a masa a návdavkem plechovku piva. Později, bylo to mezi 13. a 14. hodinou, jsme se řadili k bitvě a tu jsem absolvovala opět pod velením Honzy Dvořáka. Už jsem tu sice nebyla za gardové námořnictvo jediná, ale dalšími účastníky byla Dandy s Borisem a Zbyňa s Jarou krčmářem mohli kvůli pracovním povinnostem dojet až na nedělní bitvu do Mikulova.
Ale k samotné bitvě. I jako bažant, v porovnání s ostatními, musím říct, že se Rakušané příliš nevytáhli. Na to, že se mělo jednat o dvousetleté výročí, mi tato bitva přišla tak trochu „bez šmrncu“a dá se říci, že i dost ošizená. Kulisy – tři domečky pouze sbité z prkýnek – bez nápadu, akci samotné chyběl komentář a hudební doprovod. Také jsem měla dojem, že místní lidé o akci neprojevili takový zájem, jako například obecenstvo u nás. Možná byla vina tak trochu i na straně místních organizátorů, když jsme totiž projížděli městem, zahlédla jsem sotva tři plakáty… I bitva samotná - měli jsme od Rakušanů slavně dostat „přes papuli“, ale byla nás dost silná převaha. Ale o co bylo Rakušanů méně, o to statečněji bojovali, a tak jsme nakonec přece padli. Trochu jsme se alespoň vyřádili jako tirailleuři. Po bitvě jsme si odbyli tradiční defilé a odpochodovali zpět do Enzersdorfu. Následující cca 2,5 hodiny jsme věnovali oddechu, čištění zbraní a večer nás čekala malé střetnutí s nepřáteli v obci Drasehofen.
Do Drasenhofenu jsme dojeli za slunného podvečera a stejně jako loni jsme se řadili na náměstíčku u kostela. Sem dojela i Věrča se svými dvěma námořničkami a Borisovým bráchou a jala se dokumentovat. Vyslechli jsme si krátký proslov, provolali mohutné Vive l´empereur a vydali jsme se pochodem k místu činu, tj. k vinným sklípkům. Tato bojůvka neměla chybu! Ač malá, přece zajímavější, než byla předchozí. Vedli jsme boj v uličkách, úzkých a spletitých a to bylo hned o něčem jiném! Nepřátelští vojáci stáli jednak přímo proti nám, ale také do nás pálili ze střech sklípků a občas nějaký číhal v postranní uličce. Do jedné z nich jsme později zamířili i my a začali jsme pálit ze střechy. Nakonec, po probojování se až na konec hlavní ulice, nás čekala zasloužená odměna v podobě pohoštění, jež nám Drasenhofenští připravili. Vínko, sýr, špek, zelenina….zkrátka život vojenský, život veselý. Jejich letošní víno chutnalo mnohem více, než loni. Prostřené stoly jsme dokonale vyplenili a než jsme se nadáli, seděli jsme opět v autobusech do Mikulova. Tento večer byl mnohem klidnější, než předchozí, dospávaly se totiž resty za minulou noc a tábor poměrně brzy utichl…
Dnešní den byl vyhrazený bojům na domácí půdě. Po ranní bramboračce jsme dopoledne věnovali škole vojáka a na 12. hodinu byla naplánována bitva na náměstí. Voltižéři 18éme si dopolední program zajímavě uzpůsobili. Ještě za ranního klidu se sebrali a odpochodovali na Svatý kopeček. Pozorovali jsme je z tábora a Petr Rozsypal dokonce vytasil svůj stylový dalekohled, takže jsme je měli jako na dlani.
Když jsme později cvičili na náměstí, začala se nad Mikulovem rozléhat střelba. Z našeho pohledu to vypadalo velice zajímavě a později jsme se dozvěděli, že polovina voltižérů byla ze Svatého kopečku vyslána na Kozí hrádek a poté se vzájemně ostřelovali. My jsme se na náměstí mezitím věnovali bohulibé činnosti – pilování školy vojáka a na tuto akci jsem byla přiřazena k Candátově skupině.
Na bitvu jsem se těšila i z dalšího důvodu – měl dorazit Zbyňa s Jarou krčmářem. O půl dvanácté byli kluci na místě a během chvíle jsme už nastupovali k bitvě. V ní jsme si opět zařádili jako tirailleuři a průběh tohoto střetnutí doplňoval Jakub z okna svým komentářem. Na konci bitevní ukázky došlo k souboji mezi dělostřelci, což mělo u obecenstva veliký úspěch. Rozsypalovi byli nuceni převtělit se do rakouských a utkali se s dělostřelci z 6e. Přes naše velké bojové nasazení jsme však nakonec opět padli.
Nesmím opomenout fungování Borise a Dandy. Péče francouzských markytánek a chirurgů se opět ukázala jako perfektní a jejich výskyt v místech, kde jich bylo nejvíce třeba, dokazoval, jak nám jejich přítomnost zpříjemňuje vojenský život.
Koho musím také zmínit, jsou dvě chirurgická esa, kterými nebyl nikdo jiný, než Ludvík a Pepé Serré. V neděli předvedli dokonalou amputaci, čemuž jsem sice nebyla přítomna, ale z jiných zdrojů se mi doneslo, že sklidili velký úspěch a prý si jich povšimla i televize.
Skončila bitva a my se odebrali do hrobky Dietrichsteinů k pietnímu aktu a poté následoval návrat do tábora. Poobědvalo se, vybralo cestovné a začali jsme se rozjíždět zpět do všední reality….
zápis:matelot Jana Šálková alias Jeanne Tasse
Počasí:
aprílové
Účast:
officier de santé Boris Nezbeda
matelot Jana Šálková
Pořadatel:
CENS
Před námi bylo další velké výročí, tentokrát jsme se vydali slavně padnout k Bratislavě. Společně s Borisem jsme kolem třinácté hodiny vyjížděli z brněnského hlavního nádraží, zprvu jsme se sice málem nenašli, ale nakonec se podařilo a krátce po jedné jsme už seděli v rychlíku Eurocity směřujícím na Split. Cesta ubíhala poměrně rychle, Borisek chvíli ústa nezavřel, a tak jsme se ani nenadáli a už jsme vystupovali v Bratislave na Hľavné stanici. Boris je obdařen mnohem větší výmluvností než já a tak se šel po slovensky opýtať, kudy se dostaneme do sadu Janko Kráľa, kde jsme měli rozložit svůj tábor a kde se před 200 lety nacházely pozice rakouských vojáků. Bratislavané nám ochotně poradili a my se bez problémů dostali na místo určení. Přecházeli jsme Dunaj po Novém mostu a jen jsme pozorovali mohutný proud a část parku pod vodou. Tábor byl naštěstí dostatečně daleko od řeky a navíc prý Dunaj kulminoval už předchozího dne pod Děvínem, což nás trochu uklidnilo. Nicméně, do tábora jsme dorazili poněkud brzy; kromě pořadatelského stanu, několika stanů Slováků a výčepu tam bylo ještě pusto a prázdno. Prozatím jsme si nechali věci v pořadatelském stanu a nabídli Peterovi pomoc s přípravou fazulnice. Kuchařili jsme, seznamovali se s novými tvářemi a pomalu začali přijíždět další účastníci. Tábor se postupně začal zaplňovat a my se s Borisem šli ubytovat. Boris využil pohostinnosti 8e a já jsem spala ve stanu s Ludvíkem.
Večer byl opět věnován veselému táborovému životu a navazování nových známostí. Boris se mi na moment ztratil z dohledu a tak jsem navštívila hulány, Julka a spol. a také jsem poznala jejich maďarské spolubojovníky a moc pěkně jsme si popovídali, i když rukama- nohama. Později se ukázalo, že i u nich mají docela dobrou slivovičku. Ale i tento veselý večer rychle utekl a my se pomalu odebírali do stanů snít na slámu své válečné sny.
Sobota - den bitvy. Budíček byl určen na půl osmou a poté následovalo vydávání snídaně. Byla to taková klasika – klobáska s houskou. Později se také vydávaly suroviny na přípravu oběda, každý vyfasoval něco masa, zeleniny, brambor a nevím, čeho všeho ještě a bylo na jednotlivých jednotkách, co si z toho upraví, nám Pepinka s Alčou vyrobily výborný gulášek. Velitele dopoledne čekala porada a jinak jsme si užívali poklidného táborového života. V jednu hodinu jsme měli po klidu, tedy alespoň účastníci předbitevního výcviku, protože následoval nástup a pochod směrem na bojiště. Pilovali jsme školu pelotonu, okukovalo nás při tom pár civilistů a my si užívali oné slasti, jakou je cvičení ve velkém vedru… Byli jsme zvědaví, jestli slunečné počasí vydrží až do bitvy, ale čekalo nás počasí vpravdě aprílové! Výcvik jsme přežili, dokonce jsme v jednu chvíli obstoupili Taziena a pak Jakuba a věnovalo se jim pár povelů v sólo provedení. Vrátili jsme se do tábora, pojedli a chystali se na bitvu. Ještě před bitvou předvedli jezdci na bojišti své umění a v 16.00 jsme dostali rozkaz nastoupit k bitvě. Bitva byla plánovaná na 17. hodinu a těsně před ní nám počasí předvedlo, co umí. Celou dobu bylo krásně, ale ve chvíli, kdy jsme se chystali k nástupu, začalo pršet. Bitva sice díky tomuto získala patřičnou atmosféru, ale jak si každý voják užil střelby, není nutné povídat. I když pušky notně zlobily, stála bitva za to, alespoň podle mého názoru, protože když jsme byli vysláni do útoku jako tirailleuři, běželi jsme do centra bojiště a všude byl hustý dým…mělo to nepopsatelnou atmosféru. Stát v řadě uprostřed bojiště, když je kolem slyšet palba, člověk vidí, jak z mokré trávy zajímavě vystupuje dým – kdo nezažil, nepochopí… V jednu chvíli se nám málem podařilo sebrat Rakušanům prapor, ale přišel rozkaz prapor ponechat, a tak jsme se vrátili na své pozice. Postupovali jsme proti nepřátelům, zprvu ustoupili a po pozdějším útoku nás velká část hrdinně padla. Během bitvy se mi několikrát povedlo zahlédnout Borise, plnícího s ohromným nasazením své doktorské povinnosti. Po bitvě jsme se vrátili do tábora a čekala nás večeře, vydávání cestovného a moc pěkných pamětních medailí. Boris byl nucen odjet hned po bitvě, a tak jsem fasovala cestovné i pro něj. Večer nás čekala ještě jedna hodně zajímavá akce. V půl desáté začali dělostřelci ostřelovat Bratislavu z Tyršova nábřeží a něco takového jsem ještě nezažila! Tma, valící se Dunaj a dělostřelci nastoupení na jednom břehu. Všichni byli dokonale sehraní a my stáli poblíž a zmohli se jen na obdiv! Myslím, že místní obyvatelstvo z levého břehu na tuto akci jen tak nezapomene! Kanonáda po necelé půlhodině skončila, chvíli jsem se ještě dívala do vod Dunaje a poté jsme se s markytánkou Alčou vydali opět do tábora věnovat se večerní zábavě.
V neděli už nás čekala jen likvidace tábora, poslední snídaně a loučení. Klasický scénář posledního dne akcí, kdy tábor smutně pustne, kamarádi odjíždějí a člověk ví, že s některými se uvidí zase až za dlouhou dobu. Vstala jsem poměrně brzy, celý tábor ještě spal, a tak jsem se šla pokochat pohledem na Dunaj. Mohlo být tak okolo šesté, nikde nikdo, jen valící se proud a lodě, co v těch místech kotvily. Dunaj v ranním tichu měl své kouzlo a zároveň budil respekt…
Po chvíli jsem se vrátila do tábora a někteří vojáci se už začali probouzet, ale ještě chvíli trvalo, než byl celý tábor na nohou. Poté už jen ono známé bourání stanů, snídaně a odjezd zpět do svých domovů. Původně jsem se na cestu chtěla vydat opět vlakem, ale u Radka Pařízka se v autě našlo volné místo, tak jsem se do Brna svezla s 6e. za čtrnáct dní nás čekalo Znojmo…
zápis:matelot Jeanne Tasse
Počasí:
slunečné
Účast:
contre-maitre Jaroslav Janúšek
quartier-maitre Zbyněk Kříž
matelot Jaroslav Jakubec
matelot Jana Šálková
Pořadatel:
CENS
Toto dvousetleté výročí začalo pro Oldu Hladkého, Burše, oba z 30e a moji maličkost o pár dní dříve. V úterý Olda převzal světlo v Mohyle míru a druhý den jsme se vydali na pochod ke Znojmu. Na Prateckém kopci byla vyzvednuta hrst hlíny, kterou jsme poté v neděli při pietním aktu v Dobšicích předali u pomníku padlých. Vycházeli jsme v sedm ráno. Ze začátku bylo zataženo a drobně pršelo, ale asi po půlhodině déšť přestal a hned se nám pochodovalo o trochu lépe. Ještě na Mohyle Olda ukázal k obzoru a povídá: „Až dojdeme táááámhle…..tak budeme v polovině cesty.“ Došli jsme a první malé zastavení nás čekalo u rybníku před Blučinou, pak jsme pokračovali po cyklostezce podél Blučiny a první skutečná zastávka následovala v Židlochovicích. Snad ještě nikdy do nás pivo nepadlo tak rychle, jako v hospůdce, kde jsme zakotvili. Doplnili jsme tekutiny, pořídili záznam a vyrazili dál. Nejhorší částí této etapy byl úsek ze Žabčic do Pohořelic. V mapě to sice nevypadá, jako kdovíjak dlouhá cesta, ale neuvěřitelně se táhne. Došli jsme do Pohořelic a čekala nás ještě cesta skrz celé město až na opačný konec, kde jsme založili bivac na zahradě Oldova kamaráda. Po cestě jsme si ještě pořídili něco málo surovin na polévku. Když jsme došli na naše tábořiště, začala se podezřele honit mračna, a tak nám Oldův kamarád natáhl v rohu zahrady plachtu k hromadě palet a ještě nám tento přístřešek vystlal senem, takže jsme spali vskutku královsky. Přístřešek jsme postavili téměř na poslední chvíli, protože jen co jsme se ubytovali a zalezli pod plachtu, začalo pršet. Dostalo se nám také vojenské polévky, k Buršově obrovskému nadšení plné klobásek. Po polévce jsme se rozhodli vyzkoušet místní osvěžovnu, kde jsme doplnili spoustu tekutin, pořídili něco málo fotek a vydali jsme se zpět na bivac. Díky měkkému a voňavému stlaní jsme už za chvíli nevěděli o světě.
První, co nás po probuzení čekalo, byla příprava ranní polévky a po ní jsme se vydali zdolat druhý úsek pochodu do Bantic. Ten stál za to, protože skoro celý vedl po silnici a stále neměl konce. Není žádný med uhýbat neustále kamionům, zvlášť když některé div neodhodí člověka ze silnice. Pár kroků, stát – řítí se kamion – následuje taková tlaková vlna, že jsme si občas museli držet čáky – a zase pochodem v chod. Dávali jsme si pravidelné zastávky, cca po 5-6km, většinou jsme zasedli u některé benzinky, ale jedno zastavení jsme si vychutnali u jakéhosi lesíku či větrolamu. Původně mělo jít o čtvrthodinku sezení v trávě, ale celodenní pochod na slunci udělal své a my tvrdě usnuli na téměř tři čtvrtě hodiny. Pak jsme se zvedli a pokračovali dále. Později jsme v dáli za lesem uviděli siluetu lechovického kostela. Došli jsme do Lechovic (netušila jsem, že jsou tak roztažené) a jali se hledat nějakou útulnou hospůdku. Zakotvili jsme na zahrádce u jedné z nich a poznali jsme zázračnou moc známého znojemského moku, po kterém jsme doslova nabrali druhý dech. Popovídali jsme se slečnou servírkou (která nás po našem odchodu okamžitě práskla známému do Bantic) a vydali se do místa našeho dnešního bivaku. Později jsme se dozvěděli, že sotva jsme odešli, zakotvila ve stejné hospodě jízda, která putovala do Bantic z Novosedel. Do cíle to bylo co by kamenem dohodil, asi tři kilometry. Putovali jsme přes Práče a za chvíli jsme byli v Banticích. Spali jsme na zahradě, spolu s Candátem a Michalem, námořníky z 44e a jízdou. Přišli jsme do Bantic, došli na onu zahradu a chvíli po nás přijel předvoj jezdců a začali připravovat ohradu pro koně. My se vydali na místo zalíbené – kam jinam než do hospůdky a tam už nás vítali veselí Candát s Michalem. Ve chvíli, kdy jsme byli na cestě k hospodě, přijížděla do vesnice jízda s monsieur colonelem v čele. Zasalutovali jsme jim, jezdci s úsměvem odpověděli a každý jsme šli dál svým směrem. V hospodě jsme si vzájemně sdělili dojmy, něco popili a vrátili se na bivac. Štvanci se s námi podělili o guláš a jinak se dál pokračovalo ve veselém popíjení. Spalo se na slámě, pod plachtou, tedy aspoň my a druzí námořníci, Štvanci měli své stany. Stejně jako na pohořelické zahradě, bylo i tady spousty meruněk, špendlíků a podobných pokušení a žaludky dostaly chvílemi pěkně zabrat…
Procitli jsme do krásného dne a čekala nás poslední etapa pochodu. Vycházeli jsme posílení o Candáta s Michalem a námořníky 44e. Panovalo velké horko, ale trasa ubíhala vcelku dobře, z velké části vedla polními cestami, ale naštěstí už jsme nemuseli šplhat do žádného většího kopce, takže v porovnání s předchozími úseky se jednalo spíše o pohodovou procházku na závěr. Občas jsme ji proložili odpočinkem u větrolamu a ani jsme se nenadáli a stáli jsme nad Dobšicemi. Ve chvíli, kdy jsme procházeli skrze vinohrady okolo budoucího bojiště a viděli pod sebou Znojmo a Dobšice, tak se někteří z nás dali radostí dali do zpěvu. Sešli jsme dolů do Dobšic a prvním zastavením v definitivním cíli byla – jak jinak – hospoda. Znojemský zrzavý elixír a oběd nám dodaly sil na posledních pár metrů do tábora, který byl letos rozdělený, u sportovního areálu byl tábor Rakušanů a náš se nacházel na straně opačné, poblíž brodu, o který se loni vedly boje.
V době našeho příchodu nebylo v táboře moc lidí, začal se zaplňovat až později. Zatím jsem některým z kluků aspoň pomohla se stavbou stanů a pak už jsem jen čekala, až přijede Jara Janúšek. Poté jsme si postavili i své stany a věnovali se večerní zábavě.
Sobota – den první bitvy. Probudila jsem se poměrně brzy, asi okolo šesté a naštěstí se našlo další ranní ptáče, kterým byl Doktor. Jinak v táboře panovalo mrtvo. Trochu jsme s Doktorem povídali, popíjeli kávu a čekali, až se táborem rozlehne zvuk Cruchotova bubnu. V sedm hodin tambour Cruchot spustil le réveil a tábor byl za chvíli na nohou.
Na snídani jsme se museli vydat procházkou podél řeky ke sportovnímu areálu a po snídani nám byl také přidělen studený oběd – sekaná. Vrátili jsme se a následující hodina byla na prostranství vedle tábora věnována škole batalionu. Jakub se nám mimo jiné pokoušel vysvětlit správný způsob stavění pušek do jehlanů a Tazien, chtěje udělat radost našemu contre-maitrovi, zavelel: „Na přání contre-maitre Janúška premier peloton en tirailleurs - pas de course – marche!“ A tak jsme si vyzkoušeli i tirailleury. Na sobotní bitvu jsme byli zařazeni do pelotonu s gardou a námořníky 44é a pro tirailleury byl využíván pževážně peloton složený z voltižérů.
Po skončení cvičení jsme se pochodem vydali na bojiště, které se nacházelo vedle vinic nad Dobšicemi. Když jsme šli do kopce podél vinic, tak se tu a tam ozvalo tiché zabrblání, ale jen do toho momentu, kdy Tazien zařval: „Uvolněte cestu dělostřelcům!“ Ohlédli jsme se a spatřili dělostřelce, kterak táhnou dělo do velmi prudkého kopce. Hned se nám pušky zdály o mnoho lehčí! Vyšli jsme na místo činu a čekal nás ještě výcvik před obědem a malým oddechem a po něm už následovala samotná bitva. Odebrali jsme se kus za bojiště, seřadili se a čekali, až přijde naše chvíle. Přišel povel a my se vydali na bojiště.
Vojáci pálili, duněla děla, ranění se s výkřiky káceli k zemi a nám se dokonce při jednom útoku podařilo obsadit nepřátelské dělo. Bitva trvala asi hodinu a ve francouzských řadách se našli tací, kteří pro svého císaře zůstali ležet na bojišti…
Ale i slavné bitvy musí jednou skončit a tak naši padlí vstávali, ranění byli zázračně vyléčeni a všichni jsme se řadili k závěrečnému defilé před diváky. Podle reakcí publika se dalo usoudit, že bitva se líbila a tak nás odměnili vřelým potleskem. Části vojáků připadl důležitý úkol – probojovat se k vinným sklípkům a následně je vyplenit. Ke sklípkům jsme se i se ztrátami dostali, ale násilného plenění nebylo zapotřebí, majitelé sami a vřele své sklepy otvírali a hostili vojáky obou stran výborným vínem. Nemohli jsme však v tomto krásném prostředí zůstat věčně, protože nás čekala poslední povinnost tohoto dne a tou bylo defilé centrem Znojma.
O půl šesté vyjely naše autobusy z Dobšic a před šestou jsme se řadili ve Znojmě na Náměstí svobody, odkud průvod vycházel. Prošli jsme centrem a naším cílem bylo dojít do Louckého kláštera. Šlo se cestou podél Dyje, místy dost úzkou a před klášterem jsme se seřadili do čtverce a následovalo předání cen vítězům soutěže základních škol, znojemský místostarosta a starosta Dobšic byli vyznamenáni čestnými legiemi, Radek Pařízek byl povýšen a také byl představen sborník Bitva u Znojma a válka roku 1809. Poté nám byla dopřána chvíle volna a později nás autobusy odvezly zpět k táboru, kde nás čekala večeře a večer jsme se opět naplno věnovali táborovému veselí.
Neděle byla posledním dnem znojemského tažení. Když jsem ráno vystrčila hlavu ze stanu, byli vzhůru snad jen koně v ohradě, ale tábor měl ještě půlnoc. Bylo krásné ráno, spát už se mi nechtělo, tak jsem se vydala na špacír okolo tábora. Chvilku jsme si s našimi čtyřnohými spolubojovníky koukali vzájemně do očí a pak jsem se šla podívat kus dál od tábora mezi zahrady. Odevšad koukalo špendlíkové pokušení, a tak jsem se raději vydala zpět. Někteří vojáci se už začali probouzet, ale trvalo ještě notnou chvíli, než byli vzhůru všichni. V půl osmé se táborem opět rozlehl Cruchotův le réveil a poté se po skupinách odcházelo na snídani. Toto ráno nás pohostili čočkovou polévkou a my nabrali síly k nadcházející bitvě.
Bitvu jsme zahájili v Oblekovicích. Na tuto část akce se k nám z gardového námořnictva přidal Jara krčmář a Zbyňa byl mezi přihlížejícími. V Oblekovicích jsme chvíli čekali, a tak dlouhou chvíli zpestřovali tamboři a pištec 18éme svými veselými kousky. Po chvíli přišly povely a vojáci se dali na pochod. Probojovávali jsme se ulicí a v této bitvě jsme si užili tirailleurů o něco více než předchozí den. Prostříleli jsme se ulicemi a postupovali na louku vedle tábora, zprvu jsme postupovali jako rozptýlení střelci a později jsme se zformovali zpět do linie. I dnes naše řady v průběhu bitvy řídly. Stále více jsme se blížili k řece,ale o brod jsme se bít neměli, kvůli deštivému počasí, které panovalo v předchozích dnech, by to bylo víc než nebezpečné. Vedli jsme tedy bitvu podél řeky, postupovalo se v prostoru mezi stromy a později přišel povel od contre-maitra: „Vyčistěte to vpředu od nepřátel!“ a s Jarou krčmářem jsme vyběhli splnit rozkaz. Postupně jsme se všichni dostali k lávce přes Dyji, tam padlo ještě posledních pár výstřelů a bitva byla ukončena příměřím.
Opravdu poslední akcí víkendu byl pietní akt, kterého se zúčastnila část vojáků. Akt se odehrál u pomníčku v Dobšicích a při něm jsme s Oldou Hladkým předali prsť z Mohyly míru veliteli myslivců Ladislavu Muchovi, který ji uložil k pomníku. Poté byly položeny věnce a tímto byl pietní akt ukončen a my jsme se odebrali zpět do tábora.
Dvousetletý znojemsko-dobšický víkend byl u konce…
zápis:matelot Jeanne Tasse
Počasí:
pařák, dusno – hnusno , v noci celkem chladno
Účast:
contre – maitre Jauda,
quartier – maitre Zbyňa,
officer de sainte Boris,
matelot Krčmář,
Matelot Rosy,
cantiniere Dundee,
plavčík Marťas
Pořadatel:
CENS
Teplý večer ukončil slunečný pracovní týden a překrásný den, námořnictvo nasedlo do svých člunů a jak kdo mohl se dostavil do místa oslav 240. narozenin císaře Napoleona I. Slavkova. První prostor v zámeckém parku obsadili tradičně gardový námořníci officer de sainte Boris a cantiniere Dundee společně postavili stany pro zbytek jednotky.K večeru jsme se sjeli všichni kromě Krčmáře, který dojel až ráno přímo do bitvy. Plavčík Marťan byl brzo odeslán, vzhledem k svému věku, studovat své víčka očí do stanu. A večer se dál vyvíjel pozitivně a tato pohoda se prolnula až do brzkých ranních hodin. Nejdříve se řádně okoštovala loňská slivovice, která se pěkně odležela a skutečně se zdařila, a do noci hráli legendy folku a country v zámeckém parku. Kolem půlnoci se odebral contre – maitre Jauda hájit horizontální pozice do stanu.Zbytek jednotky se od ebral na taneční parket, kde některé nachytali i první záblesky nového dne.
Nádherná pohodička. Sluníčko nás ze stanů vyhnalo kolem 7.00 hod. a kuchař ležení snídani připravil skutečně poživatelnou a dostatek. Kolem 9.00 byl proveden nástup všech jednotek k vytvoření bitevní sestavy. Gardové námořnictvo bylo naštěstí opět začleněno k podpoře řadového batalionu, pod velením Ukrutného Taziena. V této sestavě nás nečeká povalování se v roští, ale řádná dřina a nebezpečí, což je to, co pohání námořníky vpřed k hrdinským činům. Dopoledne v tom strašném hicu se jednotky slaďovaly k následnému střetu, smutné však bylo, že týlové a záložní členi gardových námořníků zapomněli na cvičící quartier-maitra Zbyňu a matelota Krčmáře, místo toho aby donesli nějaké pití na appelplatz, tak leželi a posedávali ve stínu a planě tlachali, což vytočilo Zbyňu do vývrtky. To se nesmí stávat a doufám, že se to nebude opakovat, protože jinak postrádám smysl činnosti těchto členů v jednotce.
V této době jsem přivezl z domova matelota Barču, toho času neschopnou válečných operací, s dcerou Izabelou.Izabelka svým vystupováním a modrými očima učarovala mnohé přítomné,
a po předvedení, jak bude u babičky na Slovensku lovit medvědy, dostala snad všechny.
Pak byl oběd který taky mile překvapil.
Tak a dost, nástup seřazení, přesun do výchozích pozic.Ukrutný Tazien nás neohroženě vedl do, pro koaliční spojence, zdrcujících útoků.Gardové námořnictvo bok po boku řadového námořnictva a pěchoty systematicky vyčistilo od rusko-rakouského marasmu celé prostranství před zámkem, ve městě i s přilehlými komunikacemi. Odpolední slunce a palba nepřítele stravovaly naše řady, a však naše kolony neochvějně postupovaly dál a vpřed. Tenčící se palebné průměry a rozpálenost našich hlavní naznačovali, že bude nutné naše jednotky v kontaktu s protivníkem vystřídat.Tak poslední střet nepřítele zahnal až do zámecké zahrady.
V této fázi boje převzali iniciativu v dotyku s protivníkem gardové jednotky pěchoty.Avšak
koaliční jednotky zahnané do kouta jakoby nabrali sílu, co způsobilo naše opakované nasazení k podpoře našeho gardového náporu.Toto druhé zapojení do střetu si vybralo svoji daň, naše ztráty stoupali z každým vybojovaným metrem, konec rusko-rakouských sil byl však neodvratný. Marné snažení o zvrat neúspěchu koaličních jednotek ukončilo přijetí příměří a klidu zbraní do druhého dne. Jaký jiný dar může být krásnější pro našeho císaře než vyhrána bitva. Následné ovace, oslavy přání a přípitky nebrali konce. Místní lid vychystal jarmark, kde všichni z okolí předváděli své výrobky a umění. Největší radost pro vojska schystali místní pivovary, lihovary a hlavně vinařství a slávou ověnčení, vítězstvím a alkoholem opojeni vojáci utráceli. Překrásnou tečkou večera byl slavnostní nástup jednotek a následné defilé s obrovským ohňostrojem a mechanismy chrlícími oheň různých barev.Jak nádherné oslavy přichystali vojáci a místní občané našemu veliteli. Zbyňa, Krčmář i Martin odjeli do svých přístavů, k oslavám se připojila i matelot Zilla, která se nečekaně objevila už kolem oběda a ostatní gardový námořníci objevovali plody této země a tak jak mnoho vojáků všech stran se potom bratřilo do ranních hodin. Tak jak jeden místní pacholek poznamenal:“..tož pěkná polovačka to byla…“
Ráno, ó jak krásný den se opět zrodil, jen to vstávání ztížené proudem fotonů, teda světlem, opřeným do zátylku je bojem bolestivým a však předem vyhraným neb z pelechu se byť vyženeš sám nebo tě vyžene buben k nástupu s kopancem od velitele a to ale už nestíháš snídani.Volba pro většinu je jasná, stihnout něco do vzpouzejícího se žaludku dostat a doplnit tekutiny než zazní signál k nástupu.
Naše ztenčené řady po nástupu stále vzbuzují respekt, byť ztráty jsou citelné.Po obvyklém seřazení jsme se vydali na přesun lesním průsekem v zámeckém parku. Znavené kolony se pomalu šinuly ke svému cíli. Najednou zazněl výstřel a z opačné strany další. Našim v pochodové sestavě seřazeným jednotkám pomalu docházelo, co se děje.Ty rakousko-ruské bestie porušili příměří a využili naši naivitu a po partizánsku napadly naše pochodové kolony.
Nu což stalo se, je potřeba protivníka lokalizovat, vyhnat z lesa a na volném prostoru zlikvidovat, protože zde na volném prostranství můžeme ukázat svoji sílu.
Jednotky,Ukrutného Taziena, převzaly úkol vázat na sebe nápor koaličních jednotek, zároveň gardové jednotky provedou s jízdou obchvat do týlu protivníka, z cílem ho vytlačit z lesa a tím ho dostat mezi dva ohně, následně všechny protivníkovy jednotky zlikvidovat.Vše se zdařilo dle plánu až na poslední fázi. Naše jízda nemohla ustupující vojska pronásledovat a tak se jim podařilo se vyvázat z kontaktu s našimi vojsky a tím uniknout. Náš úkol byl splněn do posledních detailů, však stal se osudný. Po ukončení bojů naše vítězné kolony téměř přestali existovat, však naše vítězství bylo neoddiskutovatelné, byť za cenu tak vysokých ztrát.
A je tu konec, konec bitvy, konec víkendu, konec představení a zážitků našich setkání. Protivníci se stávají kámoši, mrtví ožívají vojáci se stávají podnikateli, zaměstnanci, doktoři, elektrikáři atd. Po vyplacení cestovních náhrad, které gardový námořnici odevzdávají do společné kasy pro společný užitek, zmizí tábor, ohně, stany a bojiště osiří. Stane se opět zámeckým parkem, místem odpočinku, setkání a vzpomínek. Tak zas brzo někdy a někde.
zápis:contre - maitre Jauda
Počasí:
slunce, slunce a nic než slunce
Účast:
officier de santé Boris Nezbeda,
tambour Tomáš Langr,
matelot Jana Šálková,
vivandiére Danuše Wetterová
Pořadatel:
Asociación Histórico-Cultural Voluntarios de Madrid
Málem jsem nemohla dospat, ale den odjezdu byl tu! Utekla jsem z přednášky o půl hodiny dříve a ověšená krosnou, puškou v jedné ruce a čákou v druhé jsem se vydala k parkovišti u Tesca, odkud měl náš patrový Neoplan vyplout. Čas vyplutí byl stanoven na 18:30. Když jsem vystupovala ze šaliny, byli na místě přítomni zatím jen Renda s Evou, ale stačilo několik málo minut a začali se trousit další účastníci. Někdo se ještě vydal doplnit zásoby na cestu a se zpožděním pouze několik minut jsme vyrazili dobýt Španělsko. Nejdříve jsme samozřejmě zamířili do Prahy, kde se nalodila zbývající část posádky a především hlavní pachatel španělské mise, kterým samozřejmě nebyl nikdo jiný než Pierre. Čekaly nás necelé dva dny v sedadlech, po jejichž uplynutí má člověk pokřivený nejen charakter a také bravurně ovládne spaní v miniprostoru na 100 + 1 způsobů.
Ale i přes všechna úskalí a nepohodlí měla cesta svůj půvab. Nalévalo se víno, mj. vivat Le Chateau Ozzborne, vytáhly se všemožné dobroty – sýry a olivami počínaje a valašskými pagáčky konče, sledovala se různá DVD a vesele se konverzovalo na všechny strany. Námořnictvo obsadilo zadní část horního patra, a jak jsem byla později poučena od Ozzyho, stalo se prý založení mariňáckého doupěte právě v těchto místech takřka tradicí.
Zhruba každou čtvrtou hodinu nám byla dopřána dvacetiminutová pauza a během ní jsme většinou vzali útokem nějakou místní benzinku. Část cesty jsem trávila ve spodním patře, kde se povídalo a popíjelo a po chvíli, bylo to ještě za hluboké tmy, nám řidiči zahlásili: „Právě jsme přejeli hranice Francie!“ V tu chvíli jsme jako na povel spustili Marseillaisu a na francouzskou půdu jsme tak vstoupili stylově a se vší parádou. Postupně jsme začali usínat a mnozí jsme se probudili až za ranní zastávky, bylo to chvíli po půl osmé u benzinky kus nad Lyonem.
S úderem desáté jsme projížděli Lyonem, spíš jsme jej objížděli po okraji podél Rhony a postupovali jsme čím dál více k jihu. Možná trochu naivně jsem očekávala, že se počasí bude čím dál více oteplovat, ale ničím výrazným nepřekvapilo. Podobalo se spíš našemu krásnému babímu létu Pokračovali jsme dál a krátce před druhou hodinou jsme spustili kotvy v Aigues-Mortes.
Aigues-Mortes, z dřívějšího pojmenování místa Ayga-Mortas – mrtvé vody, je krásné středověké městečko s necelými 7 tisíci obyvateli. Už v desátém století byla zmiňována existence tohoto místa, ale město samotné se dočkalo založení až ve století třináctém a jeho vznik měl na svědomí francouzský král Ludvík IX. Město dokonce fungovalo jako seřadiště dvou křížových výprav. Dnes je Aigues-Mortes celkem roztomile působící městečko plné úzkých uliček a všemožných krámků se suvenýry a člověk se tu potká s turisty takřka ze všech koutů. Co však na tomto místě upoutá jako první,jsou perfektně zachovalé středověké hradby. Svírají městečko v pravidelném čtverci a zvláště na leteckých záběrech to vypadá nádherně, dá se na ně i vystoupit a celé město obejít.
Zakotvili jsme kus od hradeb, poblíž jakéhosi hotelu nebo penzionu a k městu nám zbývalo ještě kousek cesty podél kanálu. Poté, co jsme se přiblížili k hradbám, nám provozovatel okružních plaveb po nabízel svezení, ale my raději zamířili do města. Později jsme skoro litovali, že jsme této možnosti nevyužili… Rozdělili jsme se na skupiny a vydali se všemi směry. Naše skupina se vydala ulicí směřující od vchodu přímo k náměstí. Všude turisté, krámky, restaurace, kavárny… zkrátka typické středomořské město žijící z cestovního ruchu. Ale uličky byly skutečně půvabné! Prošli jsme na náměstí, po cestě pořídili pár suvenýrů a fotek a zamířili jsme uličkami k další bráně a odtud jsme se vydali okusit vody Středozemního moře. To jsme ještě netušili, že se vrátíme s nepořízenou! Sice jsme vyšli správným směrem, mimo jiné v největším horku, ale teprve v necelé půli cesty nám bylo zvěstováno, že moře je od města nějaké dva kilometry a tak plán koupání padl s tím, že si raději projdeme město a využijeme pohostinnosti některé z kaváren.
Už když jsme z města vycházeli, minuli jsme celkem luxusně vypadající obchod s vínem a jen nám prolétlo hlavou, že na návštěvu něčeho takového by nám naše eura sotva stačila. Ale na zpáteční cestě pár nejstatečnějších neovládlo zvědavost a vešlo a my je následovali. Udělali jsme dobře, protože kromě luxusnějších vín bylo možné zakoupit i víno stáčené do lahví á la první republika a na výběr bylo červené, růžové a bílé, mj. vonělo krásně sladce po dětské přesnídávce. Nakoupili jsme a pokračovali zpět do města. Zakotvili jsme v kavárně na náměstí (kde jsem díky neznalosti francouzštiny přišla o pět euro), ve které už seděli naši tamboři a pištec. Objednali jsme si, nechali se naštvat místním číšníkem a pak jsme pokračovali dál v prohlídce města. Nákupy se samozřejmě neobešly bez nefalšovaných dlouhých francouzských baget. Také jsem se byla podívat v kostele Notre Dame des Sablons. Kostel je pamětníkem dvou křížových výprav, které odsud byly vyslány do Svaté země, takže se jedná o nejstarší architektonickou památku ve městě. Byl postaven v gotickém stylu a během staletí prodělal spoustu úprav. Za revoluce sloužil kromě svého původního účelu jako kasárna a sklad pro sůl, která se v okolí těžila. Vstoupí-li do kostela návštěvník v dnešní době, zapůsobí na něj především nepopsatelná atmosféra tohoto místa, onen pověstný genius loci, z kamenných zdí dýchají celá staletí, která tudy prošla a člověk může jen tiše stát a vnímat.
Den jsme zakončili večeří na zahrádce restaurace na náměstí, do níž jsme zamířili až po dlouhém pátrání po nějakém otevřeném podniku. Byla to ale skvělá volba! Usadili jsme se pár minut před otevřením, ale pro milou a ochotnou servírku to nepředstavovalo žádný problém a my si jen museli chvíli počkat. Aby to ale nebylo příliš dokonalé, podařilo se nám naštvat číšníka, protože kvůli nám sestavil stoly, načež se část osazenstva zvedla a šla do vedlejšího podniku na pivo a milý číšník musel stoly stavět zpět.
Jinak byl restaurace skutečně jak má být. Na výběr bylo z několika meníček v různých cenových variacích a spousty dalšího. Každý si dal podle své chuti, od pizzy, přes těstoviny až po mořské zvířectvo a atmosféra tu byla tak příjemná, že po večeři jsme zůstali sedět, povídali o všem možném a sledovali dění okolo. Ozzy odhalil svou pravou tvář a projevil se jako skutečný lamač francouzských srdcí, protože okouzlil servírku natolik, že mu věnovala navíc jednu plněnou pizzu Calzone.
Monsieur Kosáček se po spořádání talíře mořských potvor pochlubil, že gendarmerie je schopna i takových kousků, jakým je grafologický rozbor! Dobrovolníci byli požádáni o napsání krátkých textů a my se o nich začali dozvídat hodně zajímavé věci! Tak například z Dundee se vyklubala citově nevyrovnaná osoba a Pierre na sebe rukopisem naprášil, že je sexuálně neukojen. Dundee ještě neodolala a prozradila na Pepinku, že před odjezdem zabloudila a způsobila tak pětiminutové zpoždění autobusu, čemuž se Pepinka bránila zuby nehty s tím, že za všechno může Riri.
Po večeři nám do odjezdu zbývalo stále ještě dost času, a tak jsme si večer ukrátili na předměstí. Zakotvili jsme na plácku určeném pro petanque a dělostřelci nám předvedli bravurní hereckou etudu na téma baseball. Po chvíli jsme rozjeli partii dámy, na zemi jsme narýsovali šachovnici, rozdělili se na černé a bílé a začali hrát. Toto dění zlákalo Jakuba a poté, co mu bylo nabídnuto, aby si zabojoval s „figurkami“ na tomto minibojišti, neodolal a přidal se k nám. Čas nám příjemně ubíhal, hodina odjezdu se přiblížila, a tak jsme zamířili k autobusu. Nalodili jsme se, Ota zanechal na parkovišti místním pro vzpomínku své elegantní botky, a vyjeli jsme do tmavé noci.
Španělsko pro nás přichystalo krásné uvítání, branou do této krásné země nám byly Pyreneje. Cestovali jsme po silnici, která se mezi majestátními kopci místy vinula jako stuha. Však také scenérie, které nám tato krajina nabízela, neušly pozornosti Dundeeina objektivu! Kochali jsme se pohledem z oken autobusu a také jsme se zaujetím pozorovali ohnivě rudou půdu okolo. Dále už nám Španělsko předvádělo spíše svou suchou a vyprahlou tvář – rozlehlá krajina posetá drobnými keříčky a sem tam nějaká ta vesnice nebo město…ale přesto, nebo právě proto, je velice snadné si tuto zemi zamilovat.
Do Colmenaru jsme přijeli krátce před polednem. Místo určení byly Jardines del Christo, menší park, u kterého jsme později postavili tábor. Zastavili jsme u jakéhosi obchůdku a Pierre se vydal na výzvědy. Dívali jsme se z horních oken autobusu, kterak rozmlouvá se Španěly a bylo vidět, že vizáží by mezi ně dokonale zapadl! Dostali jsme darem jejich specialitu k ochutnání, pytlík jakéhosi podlouhlého smaženého cukroví, a pak už jsme jeli rovnou k tábořišti.
Jardines del Christo je menší borovicový park ležící na okraji města a naproti přes silnici byl malý plácek s několika stromy a tam jsme měli založit tábor. I zajištění v podobě toitoiek a tekoucí pitné vody jsme měli skoro na dosah ruky… Poději jsme sice zjistili, že přímo nad táborem se tyčí skládka, ale jinak jsme si nestěžovali. V době našeho příjezdu také prý byly ve vnitrozemí velké problémy se suchem a hrozilo, že si nebudeme moci založit ohniště, ale nakonec nám toto privilegium bylo uděleno.
Vynosili jsme věci z autobusu a dali se do stavění. Boris po chvilce odjel, protože využil možnosti spát v penzionu na druhém konci města. Spolu s ním tam ještě přespala Draha Rozsypalová z 5e a Lídin Martin. Později se tam pod Borisovým a Pierrovým vedením vydalo všechno ženské osazenstvo, i Ozzy se přidal, a šli jsme „zneužít“ sprch v Borisově apartmánu. Procházeli jsme spletitými uličkami, horko bylo jak čert, a nakonec se nám podařilo dostat se k vytouženému místu. Pierre se pokoušel odemknout dveře, načež se otevřely, vykoukl domorodec a s úsměvem nás upozornil, že jsme se o jedny dveře spletli.
Po návratu do tábora jsme se převlékali do uniforem, protože nás večer čekal pochod na náměstí Plaza Mayor a odtud ulicemi k divadlu. Jak pravil oficiální program, španělští a francouzští „recreadores“ se měli pohybovat po náměstí a zlákat lidi k účasti na dění v následujících dvou dnech. Zmíněné divadlo bylo nádherné! Měli jsme k němu jakoby „oficiálně dovést“ návštěvníky, protože uvnitř se promítal dokument o španělské válce za nezávislost. Připochodovali jsme k divadlu a někteří neodolali a nakoukli dovnitř. Podařilo se mi i skulinou v závěsu nakouknout do hlavního sálu a na plátně jsem stihla zahlédnout nápis „guerra de la independencia“ a pak nám zavřeli dveře před nosem. Inu, byli jsme trošku hlučnější… Pořídili jsme alespoň pár fotek ve foyer a raději šli ven. Colmenar je malým městem, žije v něm cca 4 tis. obyvatel, ale za tak krásné divadlo by se nemuseli stydět i v leckterém mnohem větším městě. Pierre nám sdělil, že i na místní poměry se jedná tak trochu o kuriozitu.
Vrátili jsme se na náměstí a chvíli setrvali u hospody. Lidé nás celkem zvědavě okukovali, my popíjeli a dobře se bavili. Také jsme se naučili pár slov důležitých pro přežití:
manana, cerveza, siesta, gracias, hola, por favor… A protože jsme na sebe prozradili, že pocházíme z República Checa, byli jsme spojovaní s jejich významným rodákem, malířem Ulpianem Checou (1860 – 1916). Později jsme se vrátili do tábora a tam na nás čekala večeře made by Lišák & Dundee s Pepinkou, kteří vyrobili směs těstovin, zeleniny a nevím, co všechno do toho ještě dali, ale bylo to výborné! A jako téměř každý večer se pilo, debužírovalo a výborně bavilo…
Dnes jsme měli za úkol obsadit město. Ale tato akce byla plánovaná až na 17:30 a původně měla trvat zhruba 40 minut, ale nakonec se trochu protáhla…
Do večera bylo ale ještě spousty času, posnídali jsme páteční večeři a zbytek dopoledne jsme věnovali výrobě patron. Vyfasovali jsme prach, sesedli se kolem „stolu“, a pustili se do balení. Kolem se toulali civilisté, i zahraniční spolubojovníci a koukali, jak vypadá takový nefalšovaný francouzský táborový život. Balíme a balíme a najednou došel papír, a tak padla za oběť polovina diáře a sešit se školními zápiskami… Po chvíli přišel Pierre, že je potřeba doložit papíry od zbraní, kdo má, a též občanky. My mezitím dodělali patrony a začali jsme se formovat k odchodu na oběd. Zprvu jsme chtěli vyrazit jen tak, v lehké ústroji, ale nakonec se obědový pochod proměnil v ofenzívu hladových! Vyšli jsme totiž z tábora a najednou zazněly bubny, tamboři se postavili do čela smečky a tak jsme na náměstí připochodovali ve vzorném houfu, cinkajíc hrnky a miskami. Dostali jsme žravenky na sobotní oběd, večeři a na nedělní oběd. K dnešnímu obědu si pro nás místní uchystali nudlovou polévku, směs vařeného masa více barev se zeleninou, cizrnou, někdo dostal i brambory. K tomu všemu jsme měli vína a minerálky co hrdlo ráčilo… Netušíce, že bude ještě následovat dezert, jsme utekli příliš brzy. Před námi byla siesta, kterou nám „zpříjemňovala“ spousta drzých much.
Přišel podvečer, skončila siesta a nás čekal boj s guerillou. Místo střetu se nacházelo kousek od tábora, bylo to pod cestou, která vedla z tábora k náměstí. Takže když se pak diváci postavili na onu cestu, nebo i když koukali ze silnice, měli pod sebou bojiště jak na dlani. Však také fotky a záznamy pořízené lidmi z publika neměly chybu! Dundee se proměnila ve válečnou zpravodajku, Ozzy bubnoval spolu s tambory 18éme, Boris statečně plnil své doktorské povinnosti a my se vydali prolévat krev za svého císaře.
Pochodovali jsme kus od bojiště, za malá políčka, zastavili se ve stínu křoví a vyčkávali dalších povelů. Chvilka oddechu před bitvou na vyprahlé španělské půdě. Najednou přišly povely a my jsme se dali do pochodu. Část nás byla vyslána dopředu jako tirrailleuři a dostali jsme se k malému srázu a Jakub zavelel seskočit. Koukli jsme dolů a bylo to poměrně dost vysoké a tak seskočilo jen pár nejodvážnějších a zbytek to obešel asi o pět metrů dál. Trochu jsme se při tom rozptýlili, ale pak jsme se opět zformovali a postupovali dál. Velel nám Renda Le Terrible a za jeho povelů jsme se drápali přes malé kopečky, odpichujíc se nabitými puškami, přičemž nám ujížděla půda pod nohama a ruce jsme měli plné trnů z okolních keřů. Ještě teď, když píšu tyto řádky, mám v dlani poslední půlmilimetrový trn. Nemít v zádech při postupu Patnáctku, asi bych jeden z kopců nezdolala. Hlína se sypala a ujížděla pod každým krokem, ale Jana naštěstí poskytla oporu a tak jsme se všichni dostali zdárně nahoru. Seshora od lesíku do nás ještě pálilo pár guerilláků, ale byli zneškodněni a my jsme postupovali po kamenité planině, prošli jsme pod mostem a ukořistili nepřátelské dělo.
Zkrátka nádherná bitva, kterou jsme zakončili pochodem na náměstí a obsazením města. Pro tentokrát bylo vítězství naše…
Triumfálně jsme vešli na náměstí a v řadě vyčkávali, co se bude dít dál. Před domem v čele náměstí se pár Španělů pokusilo vzdorovat úřadujícím francouzům, ale ostraha se postarala o jejich zneškodnění. No, ostraha, oba vojáci, kteří stáli po stranách stolu zmíněného úředníka, byly mladé slečny navlečené do uniforem. Na to, jak v ostatních detailech byla tato akce dobová téměř až do morku kostí, nevyřešili tyto dva vojáky zrovna šťastně. Bylo to všem na očích, slečny vypadaly až příliš jako slečny, ale což, jinak dnešek neměl chybu. Přímo před námi u zdi domu byli popraveni vzpurní guerriláci a po chvíli k nim byl odklizen i Ota z 57éme. Vykročil totiž z řady a se smrtí na jazyku zvolal: „Mon capitaine! Vive la France!“ Padl přímo před námi a Jakub jej dal pietně odklidit na okraj hromady popravených. Někteří odbojní Španělé se ještě pokoušeli vzdorovat, ale každý pokus o vzpouru byl okamžitě potlačen.
Tentokrát jsme se mohli radovat z obsazení Colmenaru, ale druhý den nás měla čekat zdrcující porážka. Ale nepředbíhejme děj, události dne následujícího také naleznou v lodním deníku své místo. Nyní před námi byla večeře, ke které nám bylo podáno: jako předkrm tuňákový salát, hlavním chodem byla treska po římsku, a jako dezert čokoládový koláč a zmrzlina. Sedíme u stolu, poklidně se zabýváme večeří a najednou zazněly bubny a do sálu vkročil Pierre a přivedl tambory s pištcem. Při něčem tak působivém se nedá jen tak sedět u stolu! Spolu s pár dalšími jsme vylétli se šavlemi do pozoru a dali „presentez“. Zůstali jsme tak, než dohráli, zařvali mohutné „Vive 18eme“ a teprve pak jsme mohli v jídle pokračovat. V průběhu večera promlouvala starostka Colmenaru a ve svém projevu děkovala všem účastníkům za krásné ztvárnění akce a přispění k rekonstrukci kusu historie. Také se v průběhu večera losovaly žravenky, ale bohužel nebylo vytaženo číslo nikoho z nás. Boris nám během večeře ukázal své skryté kvality a osvědčil se jako dokonalá servírka, pečoval o nás a snesl by nám první poslední. Později, když se zábava trochu rozproudila, nechal se strhnout a dal se do zpěvu. Předvedl španělskému „obecenstvu“ výběr z moravského folklóru. Spolu s Patnáctkou a její sestrou jsme byly domluvené, že po večeři půjdeme na obhlídku kapličky, která stála malý kus cesty od tábora. Zvedly jsme se a vydaly se do noci. Noční Colmenar měl neuvěřitelné kouzlo, když se přecházelo podél zábradlí nad prostranstvím, kde se odehrávala dnešní bitva, otevřel se nám krásný výhled na rozsvícené městečko, které vypadalo téměř jako z pohádky. Za dne byl z tohoto místa krásný výhled na krajinu – spousta malých políček posázených stromy, to vše ohraničené menšími kopci a jinak se krajina táhla do nekonečné dálky.
Vydaly jsme se tedy ke kapličce, probíraly vše možné a než jsme se nadály, byly jsme u ní. Kouzelné místo, zvlášť takto v noci! Kaplička byla hezky osvětlená, všude okolo klid a stejně jako v parku u tábora nacházel se poblíž pramen s pitnou vodou. Když jsme odsud odcházely, potkaly jsme bandu místních puberťáků, kteří se pokoušeli vyrvat dopravní značku, jinak nikde nebyla ani noha.
K táboru jsme přišly právě ve chvíli, kdy dorazili tamboři, poslechly jsme si je a šly jsme se věnovat večerní zábavě. Pilo se, zpívalo a dokonce i ve velice „veselém“ stavu debatovalo o umění. Však také druhý den přišly stížnosti, že spát v situaci, kdy je z jedné strany slyšet cosi připomínající zpěv a z druhé strany debata o obrazech, je úkol téměř nadlidský. Lišák s kytarou krásně pokoušel múzu, stejně jako po cestě v autobusu, a vůbec to tam vše vesele žilo. Později přišli naši spolubojovníci z Malty a připojili se k nám. Ve zpěvu i v pití… Jednomu z nich Pierre dokonce poskytoval „první pomoc“, narazil si loket a prý jestli na to nemáme nějaké mazání. Pierre nic nenašel, tak vsadil na placebo efekt, napatlal mu loket Framykoinem a zafašoval. A vypadalo to, že švindl zabral, náš zraněný po chvilce prohlásil, že už je to mnohem lepší. Malťané se projevili i jako gentlemani, později, když jsme se loučili, prohlásil Martin, že mám moc studené ruce a že si mám půjčit jeho rukavice
a po chvilce dohadování a jeho rázném prohlášení „Zmlkni a ber!“ mi nezbylo než rezignovat. Jeden z jeho vojáků mi pak půjčil i plášť . Aneb moje první kontakty s Malťany…
Ale ještě k naší noční zábavě, postupně všichni odpadávali a nakonec nás zůstala jen hrstka a kolem půl páté ráno jsme to zabalili i my. Předtím byl ještě tábor atakován nějakými mladíky, kteří po nás začali házet kamení. Podařilo se jim strefit se do Michelova stanu, ale naštěstí nikoho nezranili…
Neděle byla dnem, kdy se k nám válečné štěstí obrátilo zády. Tentokrát nás čekala zdrcující porážka a masakr nevídaných rozměrů.
Probudila jsem se do krásného slunečného rána a pár obyvatel tábora už bylo na nohou. Protože můj střílející miláček vyžadoval rozebrání a pár zásahů WDčkem, odebrala jsem se na plácek kus nad táborem, byl odtamtud moc pěkný pohled na colmenarské domečky, nad nimiž se tyčila věž kostela. Město ještě spalo, jen občas se vynořili pejskaři a prošli okolo, jako například dědeček s bílým pudlíkem, který nás s úsměvem zdravil už předešlého rána.
Přišla jsem zpět do tábora a skoro celý už byl vzhůru. Pepinka s Dundee se nám postaraly o snídani, připravily nám bagetu s paštikou, sýr a ani milovníci ranní dávky kofeinu nepřišli zkrátka. Zbylá část dopoledne byla věnována přípravě k nadcházející bitvě. Plán byl takový, že v jedenáct budeme nastoupeni na Plaza Mayor, poté se pochodem vydáme z náměstí cestou Camino del Cristo směrem k mostu, o který se později sváděly boje, po cestě nás měli přepadnout guerrilleros a my se měli stáhnout zpět do města, kde pro nás byl připraven bídný konec. Této bitvy se nezúčastnil Ozzy, necítil se ráno dobře, a tak raději zůstal v táboře.
Připochodovali jsme na náměstí, dostali chvíli „rozchod“ a po jeho uplynutí následovala promluva starostky a hymny EU, francouzská a zřejmě španělská. Starostka ještě vykonala přehlídku vojska a pak už nás nečekalo nic jiného než boj. Akce začala příchodem pohřebního pochodu španělů. Přišli na náměstí jihovýchodní branou, táhli na káře nějakého mrtvého a naříkali nad jeho ztrátou. Vše bylo působivě podkresleno hudbou, její výběr se pořadatelům velice povedl! Stejnou branou, kudy přišel průvod, jsme se odebrali z náměstí a směřovali po Camino del Cristo do stínu stromů, tam jsme se na chvíli zastavili a pak přišel rozkaz vydat se z kopce. Část nás byla vyslána jako tirailleuři po kamenité vrchní cestě a zbylá část vojska postupovala po cestě spodní. Došli jsme až za takové poměrně řídké stromky a odtud ostřelovali španělské nepřátele. Palba to byla urputná, nedali se jen tak lacino! Dokonce se jednomu z nepřátelských jezdců málem podařilo chytit monsieur capitaina - ještě nikdy jsme ho neviděli tak rychle utíkat…
Postupovali jsme stále vpřed a náhle Renda zařval: „Retraaaaait!“ Rychle jsme seběhli na cestu a stáhli se pod most, i se zbylou částí našich vojáků. Zpod mostu jsme několikrát podnikli útok na bodák proti jednotce Španělů a vždy se stahovali zpět pod mostní oblouk. Při jednom z oněch útoků jsme se opět pokusili nepřítele vytlačit pryč a když bylo zaveleno k ústupu, chumel Španělů už mě nepustil. Málem jsem se stala jejich zajatcem, ale bodří nepřátelé mě nakonec nechali opět bojovat ve francouzských řadách. V jednu chvíli jsme se rozmístili za nízkou zídku, která stála nalevo před mostem a stříleli z tohoto postavení, poté jsme se stáhli za most, zaútočili na bodáky ještě jednou a pak se postupovalo doleva nahoru podél mostu. Dole pod mostem se to už hemžilo Španěly a my se obrátili proti guerrilleros , kteří nám stáli v zádech. Před samotnou střelbou jsme museli několikrát rozevřít řady projíždějícím kočárům a následně jsme do nepřátel pálili ostošest. Následoval postup přes most, kdy se nám dokonce jeden guerrilero vzdal, poté, co proti nám zůstal na mostě sám. Probojovali jsme se do míst, odkud jsme vycházeli a tady nám byla ve stínu dopřána chvíle oddechu. Lidé si nás seshora fotili a okukovali a my se po krátké chvíli vydali zpět na Plaza Mayor, kde nás čekala poslední část boje proti španělským povstalcům. Stáli jsme vzorně seřazení a pak bylo nám čtyřem na kraji zaveleno, abychom šli zpacifikovat část guerrilleros do rohu náměstí. Vyrazili jsme na ně. Tou dobou už na náměstí vše vřelo, vzpoura byla v plném proudu a když jsem vyběhla proti jedné guerrilllačce, ztratila jsem přehled o tom, co se mi dělo za zády. Guerrillačka, taková drobná mladá slečna, se mě pokusila zadržet, ale podařilo se mi vytrhnout a vracela jsem se zpět na pozici. Už jsem ale zahlédla jen nabíjejícího Lišáka a kousek od něj se nad mrtvolami motal jeden guerrilero. Zaútočila jsem na Španěla, pokusila se ho ubít pažbou a užuž to vypadalo, že by se mi snad podaří jej zneškodnit. Ale z ničeho nic se odkudsi vynořilo několik jeho kolegů, nedokážu odhadnout, kolik jich mohlo být, snad pět, a proti nim už jsem neměla šanci! Padla jsem tedy na rozpálené dlažbě za svého císaře. Další dění jsem už mohla jen poslouchat. Hřměly výstřely, bylo slyšet křik vojáků a nářek raněných a i přes naše obrovské nasazení skončila bitva vítězstvím španělské guerrilly…
Španělé se velmi radovali ze svého vítězství a když nastalo oživování mrtvol, tak objímání a vzájemné děkování nebralo konce. „Nepřátelé“, kteří nás před chvílí tvrdě masakrovali, se s námi teď objímali, i pusy na tvář padaly a všichni byli rozesmátí a srdeční tak, jak jsem to ještě u nikoho na žádné akci nezažila. Akce byla zakončena pochodem přes Plaza Mayor a pak už nám bylo zaveleno definitivní „Rompez!“
Nějakou dobu jsme ještě postávali na náměstí, místní se s námi chodili fotit a když jsme jim půjčili do ruky pušku nebo šavli a na hlavu nasadili čáku, byl to pro ně svátek! Chvíli nato jsme se odebrali k hospodě na pivo a pak nám Pierre oznámil, že pro nás Španělé připravili dárek. Dostali jsme památeční vína s etiketou vyrobenou speciálně k této příležitosti a pak jsme byli ještě obdarováni tričky a plakáty. Vyzvedli jsme si v turistickém centru vína a dokonce jsem měla tu čest podat ruku hlavnímu organizátorovi a poděkovat mu za krásnou akci. Následně jsme se vydali na oběd a při té příležitosti pro nás byla nachystána paella, pak něco, co vypadalo jako guláš a podle překladu jídelníčku bylo z telecího a také tentokrát byl oběd zakončen zákuskem, koláčkem z listového těsta.
Po obědě jsem se vydala do tábora o něco dříve než ostatní, protože jsem slíbila Pierrovi pomoc s přepisováním seznamu účastníků. Když jsem procházela parkem, viděla jsem tam posedávat rodinky s dětmi a ty, když zahlédly pušku, chtěly okamžitě střílet. Nechala jsem je párkrát si vystřelit a dětičky byli na vrcholu blaha, dokonce i malé holčičky se draly k pušce odvážněji než mnozí kluci. Co se mi na malých španěláčcích líbilo, kromě toho, že všichni byli velmi roztomilí, bylo, že se už malí caparti snažili komunikovat v angličtině. Budiž jim to ke chvále! V táboře příšerně otravovaly mouchy a vedro bylo takové, že stačilo propocené části uniformy pověsit na chvíli na slunce na stan a během pár minut bylo vše opět suché. Odpoledne už bylo věnované balení a likvidaci tábora a také jsme se zkulturnili na následující cestu, někdo využil pramene v parku, někdo jakési „laguny“ poblíž tábora a část nás opět zneužila Borisův apartmán, já se tam vydala o něco později než skupina holek, a málem se mi povedlo v Colmenaru zabloudit.
Odjezd byl plánován na půl sedmou. Sbalili jsme věci do autobusu, ještě chvíli postáli s Martinem a Fabiem a už nám nezbylo než dát Colmenaru sbohem. Vyjížděli jsme z města, a místní na ulicích i na zahrádkách hospod nám vřele mávali na rozloučenou. Ještě teď, když si na Colmenar vzpomenu, tak se mi velice stýská. Je to město srdečných a přátelských lidí, kteří se k nám, i když nerozuměli ani slovo, chovali velice hezky. Vyjeli jsme z tohoto malého čtyřtisícového městečka a před námi se otevřela širá španělská krajina zvolna upadající do teplého podvečera.
Pondělí jsme už uvítali na francouzské půdě. Pro dnešek byl naplánován krásný cíl – návštěva Salon-de-Provence a především Musée de l´Emperi. Jízdou do Salonu jsme si najeli nějakých 150 km navíc, ale muzeum za to rozhodně stálo!
Salon-de-Provence je město se 40 000 obyvateli, které se proslavilo především jako místo, kde pobýval Nostradamus. Městu dominuje zámek Chateau de l´Empéri, bývalé sídlo arcibiskupů z Arles, kde v současné době sídlí muzeum, do kterého jsme měli namířeno. V roce 1962 získalo vojenské muzeum sbírky bratří Raoula a Jeana Brunon, kteří koncem 19. století v Marseille jako malé děti projevovali nadšení pro vojenství a v roce 1908 dostali od svého strýce z Rouenu několik vojenských předmětů z doby Napoleona III. a jiných dochovaných artefaktů. Toto se stalo impulsem ke vzniku pozdější fantastické sbírky.
Před námi byla úžasná expozice, která nás provedla vojenskými dějinami od dob Ludvíka XIV. až po první světovou válku. Na to, aby si člověk dokonale vychutnal vše, co expozice nabízí, by bylo potřeba několik dní. My jsme uvnitř strávili s přestávkou asi pět hodin a neměli jsme dost! K muzeu jsme přišli kolem desáté, stáli jsme na nádvoří a ne a ne se dopočítat výsledného počtu zájemců o prohlídku. Nakonec Pierrovi došla trpělivost, zavelel: „Assemblée!“, my se poslušně seřadili a konečně nás mohl spočítat. Dundee s Pepinkou do muzea nešly a věnovaly volný čas krásám Salon-de-Provence.
Vešli jsme do muzea krátce po desáté a před dvanáctou, kdy začínala dvouhodinová polední pauza, nás dozorkyně musela doslova hnát ven. Co by se dalo k oné expozici říct jiného než skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé!!!! Tolik zbraní, uniforem, obrazů, fotek a dalších předmětů! Kdo mohl, žhavil foťák, za námořnictvo dokumentoval Ozzy a jinak jsme ponejvíce obtěžovali paparazziho Seržu. „Seržo, vyfoť mi tohle…., Seržo, vezmi prosímtě celou tady tu vitrínu….., ještě ten prýmek, a nezapomeň na ten prapor…“ To byly věty které od nás slyšel asi stokrát za minutu.
V době polední pauzy jsme se rozhodli vyzkoušet některou místní restauraci. Poobědvali jsme pěkně stylově po francouzsku a ve dvě hodiny jsme opět vzali muzeum útokem. Znovu se prohlíželo a dokumentovalo a také jsme pořídili společná fota na památku. Mj. jsme si nemohli odpustit společnou fotku u portrétu Napoleona s jeho Code civil! Ani jsme se nenadáli a naše návštěva byla u konce. Ještě jsme do knihy návštěv zapsali jména svých jednotek a pak už nezbylo, než se s muzeem rozloučit. Ještě jsme si v místní večerce pořídili něco málo zásob na cestu a pak jsme se vydali k autobusu. Tam se ještě rozdělovala památeční vína z Colmenaru, někteří se posilnili párky od řidičů a po chvíli, už během cesty, se rozdávala ještě trička. Jinak se dnešní cesta nesla ve znamení bujaré zábavy, zpěvu a likvidace zásob vína…
Úterý už bylo ve znamení definitivního návratu do všední reality. Probudili jsme do mlhavého a sychravého rána na první zastávce, domnívám se, že to už bylo v Německu a pak už cesta probíhala vcelku poklidně. V Praze vyložili část posádky, bouřlivě se rozloučili a směřovali dál do Brna, vylodili se a zbytek posádky pokračoval do Slavkova.
Skončila úžasná španělská mise, ze které jsme se vrátili bohatší o spoustu zážitků a vzpomínek…
Hasta cada rato!
zápis:matelot Jeanne Tasse
Tímto vlastním příspěvkem si dovoluji popsat akci , na kterou jsem se dlouho připravoval spolu s druhým "ksichtem" Martinem.
Naše první vylodění proběhlo před pátou ve Vyškově, kde jsme se spolu s ostaními námořníky srotili v horní části náměstí.Následovala přehlídka městem spolu s ostatními fr.jednotky pěšími i jízdními, poté jsme zaujali postavení okolo kašny v očekávání útoku. Po několika povelech kterým jsme ještě moc nerozuměli,jsme si začali přivikat.u mě došlo selhání zbraně z jistéitalské manufaktury.To již na nás útočila ruská infanterie -mušketýři,naštěstí mi náš contre maitre zapůjčil svoji mušketu. poté následovalo několi sebevražedných útoků proti ruské infanterii,která nás odarzila a ustoupili jsme horní části náměstí, tam násnapadli kozáci,před kterými jsme utvořili obranou kruhovou formaci.Pak jsme hromadně pod tlakem spojenců vyklidili náměstí.Pak se členové posádky rozešli na své byvaky. Po pátečním klidu zbraní dodělání výstroje uniforem u Marie,jsme se sešli na domě u Járy, kde byla porada členů a příjemná konzumace všech možných alkoholických nápojů a pak večerka.
Toho slavkovského rána jsme dostali snídani contre maitre a matelot Zbyňa mi opravily mušketu, a pak jsme vyrazili na místo srazu pod slavkovským zámkem, odkud jsme za zvuku bubnů odpochodovali do zámeckého parku ,kde jsme celé dopoledne měli nácvik sestav v peletonu, pochodování v liniích ,prostě tato pakárna bejt musí jinak by s toho byl bordel a každej by si chodil jak chce.
Pak jsme byli naloděni a dostali se do Tvarožné,kde jsmespojili s 44námořnickým a čekali jako záloha.Po delším čekání jsme se konečně dočkali a napochodovali jme spolu s gardovými voltyžéry a vůbec gardou ,se kterou jsme odrazily rakouské granátníky,které jsme potom vytlačily z bojiště.mezitím padl ksicht Martin neboť mu selhala mušketa.Bitva končila a nad bojištěm se neslo Vive L´ Epereur. Večer po bitvě následovalo příjemné posezení a veselí v místní hospodě na Špitálce, kde jsme si dopřáli několik škopků toho Starobrna.V neděli po vyspání jsme se ustrojili a odjeli do Jiříkovic uctít památku padlích u hromadného hrobu a pomníku Brazena oživitele napoleonského ducha a tradic na Slavkovském bojišti.Kde jsme vzdali minutu ticha.
Pak jsme se rozloučili a odpluli ke svým domovům.
zápis:matelot Jirka alias Ksicht