Záznam této události píšu já, „jediná gardová námořnická puška (JGNP)“ akce.
Na letošní Mikulov se pilně cvičilo (Borkovany 17.4., JGNP cvičil ještě v Kadani s 44eme 10.4.), proto pro mne byl sobotní výcvik na louce před přestřelkou v Mikolově již jasná rutina a spíše bych se viděl užitečnějším někde u důstojnického stolečku jako pobočník ;-) ale popořádku! JGNP přijel na Mikulov v pátek 14.5. se dvěma ženami (Rozárka a Dany), čímž ještě více než obvykle budil závist u cizích i vlastních jednotek. Pod velením Dany jsme rozbili stany a šli hodovat do místních hostinců. To jsem už byl jako kohoutek, obklopen suitou žen tří, ale uchoval jsem si důstojnost a netokal jako tetřev, nýbrž byl jsem skromně „grand – cavalier“. Musím přiznat, že jsem se mezi nimi cítil lépe než ve společnosti kupříkladu pozvracených námořníků ?. Asi se mi líbí ženy… Vadí to mé vojácké kariéře?
V sobotu jsme se sešikovali v zámeckém parku a vyrazili přes město - směr louka; Garda (včetně JGNP) první. Když jsme procházeli kolem domků předměstí, vyšel na ulici jakýsi stréc a volal na nás: „No to je dost! Konečně jde někdo udělat pořádek!“ Někdo z vojska se snažil situaci odpolitizovat se slovy: „Strécu, nedal byste nám raději trochu vínka?“ „Dám rád, estliže dokážete urobit pořádek!“ Chca vyhověti přání dobrého muže, a chtěje v něm vzbudit naději, zvolal JGNP: „Na Prahu!!!“ ale vojsko bylo republice loajální a sunulo se dál (pochopitelně bez vína). Po úspěšném cvičení, kdy se podařilo zformovat i plnohodnotné karé jsme se vrátili na oběd a odpočinek před bitkou.
Bitka na náměstí: Rakušané drželi náměstí a Francouzi od spodního náměstí pochodovali, aby je vyhnali pryč. Garda se mazaně rozhodla, že bočními ulicemi se kol hrobky Dietrichsteinů dostane kolem radnice do boku či rovnou týlu nepřítele a slavně bitku rozhodne. Nejdříve plán fungoval. Pak však byli jsme překvapeni tím, že kyrysníci uměli jezdit beze strachu i v podloubí radnice. A tak… No. A tak bitva tedy probíhala dále… Všichni pálili jako pominutí, ale mrtvých nepřibývalo. Když statečný monsieur colonel byl
v nebezpečí zajetí od kyrysarů, vrhla se garda opět vpřed, kyrysaři se pro změnu vrhli na gardu a monsieur colonel byl volný. Pak se hrstka rakouských (sem tam Rus) stáhla k brance vedoucí do zahrady, kde se zapříčili a bránili se až do vyhlášení příměří. Po potlesku přihlížejících následoval odchod do tábora.
Za 15 minut se mělo jet do Rakous/Drasenhofen. JGNP, nepodléhaje žádnému vyššímu velení, usoudil, že zůstane v obsazeném městě a bude dohlížet, aby samospráva poctivě odváděla dohodnuté dávky. A jak si předsevzal, tak i učinil. Doktor, ani ženy, nemohli toto rozhodnutí zvrátit. Ukázalo se, že svévolnost tato ovlivnila život minimálně jedné osoby; a to k dobrému. Po mnoha besedách s fanoušky reanactementu, bavil jsem historkami skupinu dam a slečen, které původně spěchaly do kina, ale 10 minut s pořádným vojákem odložilo jejich plány. Shodou okolností, odjížděl jakýsi člověk autem z parkoviště. Ženské na řidiče začaly mávat a volat, aby zastavil. Stalo se – na střeše vozu byla zapomenuta velká prkenice… Kdybych jel do Drasenhofenu, nezdržel bych se se ženami před kinem, ty by již byly jinde a ten chudák by ztratil tržbu… Ó, cesty Boží. Po návratu vojska z Rakous prožil JGNP díky Doktorovi jeden z těch večerů, které se nezapomínají, v domě pana stréca Pláteníka. To bylo něco, ten košt, ta moudrost a pohoda! A také tam byli samí vzdělaní a dobří lidé (doktoři, sapér, Rozárka a jeden gardový námořník).
V neděli 18.5. nástup. Pan plukovník se pokoušel rozšlápnout koně. Ne a ne se dostat nahoru. A když už po mnohém točení nahoře seděl, vojáci volali: „Oooo, Messieur colonel! Bravo!, Phenomenals! a následoval spontánní potlesk vyprovokovaný JGNP. A pak, pak následoval ten dobrý počin – odhalení kříža pro ty, kteří onemocněli tou svinskou nemocí tyfus. Jejich hromadný hrob je za silnicí na pozemku pana Pláteníka. Doktor Boris Nezbeda to dobře všecko zařídil – bez problémů a bez ohledu na různé instituce, vybrala se mezi vojáky potřebná částka. Čestná stráž (JGNP), salva, tři rány z děla… Všecko se odrazilo od Svatého kopečku (Šebestiána). Dobré. A marš zpátky do Mikulova okolo teho špitálu. Konec. Mart.
zápis: matelot Martin Vršecký
Počasí:
přes den přeháňky v noci a večer slušný slejvák, v neděli dokonce sluníčko;
Účast:
contre – maitre maly Jauda
quartier – maitre Zbyňa
matelot – porte aigle Rosy
matelot - Jura xsicht I.
matelot - Jehla
matelot - Krčmář
cantinierie – Dundee
matelot – eléve Martin
Tak jako každý rok naše čluny zamířili ke Slavkovu na Moravě, kde se udála ta strašná řež u Austerlitzu, aby jsme si připomněli naše skvělé vítězství té bitvy, ale také oslavili narozeniny našeho císaře a vojevůdce Napoleona I.
Už v pátek v parku se srazili naše čluny se všech stran, a neprodleně zahájili stavbu stanů a bivaků, neboť se chystalo k velkému dešti, který nebe věštilo.Za prvních kapek bylo dostavěno a ihned po společenských povinnostech začalo rokování a dokládání co, kdo, kdy a jak.
Naši mokrou sestavu doplnili dva námořníci ze 44.eme řadového námořnictva. Mateloti Bleu i Šlajsna využili naši nabídku stanu, což jsme řádně stvrdili a posvětili tekutými
různicemi. Matelot - Jura xsicht I. se nejdříve chystal nalovit pár ryb ke snídani, nevšimnul si však absenci vodního toku, a tak nakonec se, k pobavení všech, přitulil ve své milé bezmoci k matelotovi Jehlovi. Vida všeho toho dopuštění nejvyšší ochránce mokrých duší nás všechny
před svítáním zahnal do pelechů.
Ráno, co dodat vstávání, snídaně a konstatování, že ráno je moudřejší než večer, je nesmyslné. Někteří se ráno vracejí do ranného dětství, učí se znovu mluvit i chodit, což je však těžký pakec, že xsichti spí a budí se u vikingů. Při ranním rovnání vnitřností dorazil zbytek jednotky, quartier – maitre Zbyňa, matelot – Krčmář a matelot – eléve Martin. Hned je na nástupu veselo a naše mokrá sekce byla doplněna mladou gardou. Velení se ujal na rozkaz velitele bataillonu jakýsi seržant od mladé gardy, no né že by mu to nějak valně šlo, ale rozkaz je rozkaz. Ale quartier – maitre Zbyňa ve funkci guida, poprvé na tomto postu, po počáteční nejistotě svoji funkci plnil na výtečnou.
Jinak dopolední nácvik jako vždy osvěžil paměť a drily.Bitva však to byl teda propadák, za poslední dobu snad největší z největších.Garda se v té vřavě motala, jak děvka mezi kunšofty.
No opět došlo na moje slova, že pár lidí kteří něco umí, nevytrhnou z bídy dav, který to má na bambuli, toto je však největší problém u granátníku gardy, být hrdý na vymakanou uniformu dnes už nestačí.Někteří však skutečně umí ale ....
No, na nasrání to byla bitevní ukázka dostačující. Jako odezvu na tuto pod úrovňovou taškařici, mokré vojsko rozhodlo, že skutečně musíme více studovat válečnické umění, a proto místo pochodu městem s následným ohňostrojem, radši provedeme metodické zaměstnání na téma: Zabezpečení jednotek mimo boj – ochrana prostoru soustředění jednotek. No není to krásný název pro posezení u dobrého vínečka před stanem s výhledem na tábor a ohňostroj? Mezery ve vzdělání jsme měli skutečně rozsáhlé a tak zaměstnání se protáhlo do půlnoci, pravda však je, že taktické manévry na bojišti toho dne nikdo z nás nepochopil.
Další ráno, už si začínáme zvykat na režim bojujícího námořníka, přes den pochody a střelba večer a noc čekání na pochody a střelbu.
Znova snídaně, rovnání vnitřností a nástup. Pozitivní zpráva dne, mokrá sekce je přiřazena do sestavy řadové pěchoty pod velení divokého Taziena. Jeho velení je jasné ofenzivní a povzbuzující k neuvěřitelným výkonům. A tak se i dělo, byť s jazykem na vestě a duší v kalhotách námořnictvo v první lajně hnalo nepřítele a s překvapujícími manévry si udrželo iniciativu do vystřídání, které bylo provedeno pro nedostatek munice. Excelentní, paráda ještě bych určitě našel další superlativy, to však není potřeba. Tato nedělní bitva ukázala i novým matelotům v našich řadách proč to dělat a jak. Díky Taziene.
Po sbalení stanů, likvidaci bivaku a loučení jsme se všichni rozjeli do svých přístavů.
Závěrem snad jen nutno dodat, že každý musí své zbrani věřit a to dosáhne pouze, když ji bude ovládat a znát do posledního škrábance uvnitř hlavně.
zápis: contre – maitre Petit Jauda
Počasí:
polojasno až slunečno prostě paráda
Účast:
contre – maitre maly Jauda
quartier – maitre Zbyňa
officer de sainte - Boris
matelot - Jehla
matelot - Krčmář
Slunečné sobotní odpoledne námořníky přilákalo na rybník do obce Tu – Tchapi v departementu
Haná. Zde Honza Tazien uspořádal zábavné odpoledne pro děti i dospělé se soutěžemi, občerstvením a bojovou ukázkou z období francouzských revolučních válek. Konkrétně ukázka artefaktu vylodění 5000 britského expedičního sboru s roajalisty a chouany na Quiberon.
Námořníci konečně mohli ukázat vylodění ze skutečné lodě, z vody na pevninu proti nepříteli.
Celý manévr jsme několikrát vyzkoušeli, včetně střelby s lodi.
Na začátku organizované části jsme měli na starost střelbu se vzduchovky. Pak jsme se nalodili a brouzdali rybník. Musím uznat, že nám to už celkem šlo. Když se přiblížil břeh Francie obsazený
revolučními vojsky, jsme otočili loď a zahájili vyloďovací manévr. Za nepřetržité střelby z paluby
se povedlo na pátý pokus přiblížit loď až ke břehu. Hladké a rychlé vylodění tak překvapil vojsko na břehu, že se nám povedlo překonat pobřežní opevnění a pobít mnoho nepřátel.Zde se potvrdilo, že je sekyra při vylodění nepostradatelná a výtečná zbraň. Pro průniku do vnitrozemí však náš oddíl narazil na početné hordy odpůrců řádu a my upadli přes zuřivý odpor do zajetí. Ti revoluční neznabozi si libují v rychlých soudech, my námořníci však milujeme rychlá rozhodnutí. A tak plán
útěku před popravčí četou se stal skutkem. Jeden z oddílu obětoval svůj život pro ostatní, jeho jméno ať není zapomenuto, matelot – Krčmář byl ten hrdina. Zbytek oddílu využil zmatku a útěkem se dostal až na palubu lodě. Zde se stala chyba, místo toho aby jsme rychle pluli do bezpečí, opojeni úspěchem začali jsme slavit, to prozradilo náš útěk. Revoluční vojska pak soustředěnou palbou naším směrem uhasili plamen našeho odporu.Následovalo ošetření a nezbytné amputace v podání chirurgů a také našeho officer de sainte Borisa, který dnes na rozdíl od zbytku námořnictva,pochopil všemocnost a osvícení revoluce.
Tak takto se to onoho odpoledne událo, žal nám však uhasila pohostinnost Taziena, skvělé placky Marie, zavzpomínání s kamarády a další poježdění po rybníku. Leč žal nad námořní porážkou prokázalo i nebe, které celou pohodu rozpustilo slušným deštěm.
zápis: contre – maitre Petit Jauda
Úterý 9. 11.
V úterý 9.11. přijeli do Vyškova ke kasárnám oddíly z Čech. Pan Jiří Šlajsna od 44eme, Jiří Beránek (který bude vystupovat pod přezdívkou „pan Proviantní“ a Martin Vršecký, který vzhledem k tlumočnické překladatelské činnosti, drze si přivlastní titul „pan Štábní.“ Večer u malého Jary byl ve znamení skládání věcí a menáže do nově vyrobených beden. Místo odpočinku a spánku se mužstvo i s velitelem věnovalo učeným debatám a desinfekci organismu před odletem.
Středa 10.11.
V časných ranních hodinách dorazili Ozzy s Jehlou, který na dalekém jihu definitivně změní jméno na „Viking.“ Autokar nás vezl přes Břeclav na Slovač a odtud na Flughafen Vídeň. Společnost Air Malta nás vzduchem bezpečně přepravila nad ostrov, kde s námi i se strojem kapitán surově křápl o zem. Po absolvování prohlídky zbraní jsme naházeli své majetky do nějakého džípu a byli separovaně odvezeni k branám Valletty. Zběžně jsme zkontrolovali, kde jsou muzea a stánky, ochutnali první pixlu místního píva a prošli jsme se městem. Pozdní oběd jsme si dali na jakémsi předměstí, které jsme pojmenovali „Bejrút.“ Tam byla sympatická pizzerie „U dědy“ (možno také nazývat „U Bulhara“, vzhledem k národnosti majitelově“). Najedli jsme se a na cestu ke shromaždišti jsme si vzali na košt láhev růžového vínka. S večerem jsme odjeli autobusem do obce Naxxar (čti Naššar), kde nás ubytovali v klubovně skautského oddílu. Zašli jsme si ještě do hospody na pivo „U kostela.“ Tam jsme zjistili, že čepované pivo na Maltě neochutnáme, ale že budeme do konce pobytu, na doživotí, odsouzeni k pitím z plechovek. Nu což, na to ještě žádný námořník neumřel…
Čtvrtek 11.11. (na sv. Martina)
U skautů jsme posnídali a popili kávu a jali jsme se přešlapovat před stavení a čekali, až bude větší horko. Po nějaké době přijel opět přepravní vůz, který nám odvezl věci na další místo určení. Jelikož na Maltě nejsou u autobusových zastávek pražádné jízdní řády, rozhodli jsme se, že se pokusíme ujít pár zastávek pěšky. Naše vycházka brzy dostala od účastníků název „Pochod smrti,“ neb jsme prakticky prošli pěšky přes celý ostrov až zpět do Valletty. Tam nás učarovalo kulaté náměstí se sousoším, které jakoby bylo z filmu Fimfárum. Jelikož sousoší se skládalo s přerůzných postav reprezentující rozličná dělnická i nedělnická povolání, pojmenovali jsme památné místo: „Náměstí odborářů.“ Naším favoritem skulptury se stal a polosedící a poloklečící postavička na samém kraji, která do sebe usilovně vpravovala nápoj s čutory. Aha! Námořník nechybí?. Za náměstím jsme vlezli do restaurace, ale protože v těchto krajích se neobědvá (tedy vaří se až večeře) negersky jsme si dali hamburger. Takto posíleni ubírali jsme se uličkami a zkratkami až k ranči „U koňské prdele“ (někomu jsme prostě přešli přes dvorek), až náš postup definitivně zastavila 4 proudová silnice. Tady jsme napodruhé stopli autobus, který nás zavezl do malebného města Birgu, kde jsme se ubytovali v „Domě francouzských rytířů). Večeře měla být ve Valletě, kam jsme se museli nějak dopravit. Jelikož nás by nás čekala celkem zdlouhavá cesta autobusy a jelikož Birgu a Vallettu odděluje jen pár set metrů široký záliv, rozhodli jsme se… („podplavat“ ;-)), respektive, že si pronajmeme dvě motorové gondoly, které nás (sice dráž, ale a hezčeji) dopravily na místo určení. Po vylodění jsme se šli osvěžit do hostince, který jsme vďaka švarné obsluze nazvali: „Hospoda u Polky.“ Na večeři jsme přešli k branám Valletty k honosnému hotelu Castilia, kde nás Malťané velmi dobře pohostili. Seznámili jsme se též se skotskou dudačkou z Německa. Po tomto hodování jsme zjistili, že nás pár chybí. Skutečně, nejmenovaní tři (Bery, Šlajsna a Ozzy?) znaveni vyčerpávajícím pochodem usnuli v křesílkách dole u recepce. Nikdo se naše „tři spící“ neodvážil probudit a byli rádi, když si je pan kapitán ráčil při odchodu vyzvednout. Na nějaké další reje již nebylo sil a tak jsme všichni šli spát.
Pátek 12.11.
Ráno začala výroba patron a příprava výstroje. Jakmile bylo vše hotovo, šli jsme se podívat do místního muzea. Jára nám sliboval muzeum tortůry, ale jak jsme zjistili, expozice byla přesunuta jinam. Muzeum nebylo úplně špatné, ale za tu cenu to asi nestálo. Měli jsme pocit, že jsme zaplatili jaksi více než co jsme dostali a tak, po té co jsme na dvoře objevili neznámý strom s plody, jali jsme spravedlivě z něho sklízet zelené, ale chutné pomeranče, kterými jsme doplňovali vitamínový deficit. Podobně jako existuje strom „Frňákovník“, tento nazýval se „…ákovník“. Po pozření tohoto plodu, každému mužského pohlaví roste a zvětšuje se nejmenovaný tělesný úd. Negativní věci jest to, že člověk ztrácí rozum, ba přímo blbne a pitomí, to však je venkoncem posléze jedno jak mužům, tak i ženám. Kulturně a tělesně posíleni jsme z muzea vyšli a rozdělili se na dvě party (Bohmen und Mahren). Skupina Bohmen obešla pevnost Angelo (kde sídlí a caruje poslední maltézský řádový rytíř na Maltě) a navštívila unikátní výčep „U kanárků.“ Ptactvo v klecích umístěných u popelníků pravděpodobně signalizovalo nebezpečí výbuchu acetonu, či jiných zplodin. Byl tam i křivý kulečník a venku traktor Zetor a hřiště, na kterém místní hráli jakýsi petangue. V onom lokálu samozřejmě nebyla žádná dáma, ? ale veselo tam bylo. Večer jsme ještě shlédli námořní muzeum a pak dole u přístavu (odkud jsme včerejšího dne vyplouvali do Valletty) byla zpívaná veselice všech národností. Jeden anglický námořník tam pravidelně prosil o vývrtku, kterou jsme mu půjčovali, ale pak Jára přitvrdil: „Za půjčení vývrtky musel dotyčný nešťastník (mimo jiné o mnoho starší než my) nahlas vyřvávat francouzská revoluční hesla. Dle slov kpt. Janúška: „Výcvik anglického námořnictva za vývrtku probíhal dobře.“
Sobota 13.11.
Druhá noc ve Francouzském domě vedle chrápajícího netvora uplynula a bohatý program pokračoval. Po snídani jsme se vydali na procházku, při které Jára naučil jíst Vikinga jakýsi ostnatý plod zvaný opuncie, snad protijed na včerejší pomeranče ;-) Když se Viking trochu zmenšil, mohl i on projít bránou do pobřežní pevnosti, kde jsme si prohlédli obrovské dělo, ve své době největší na světě. Po odchodu z „Fort Dělo“ proběhla první přestřelka v uličkách Birgu. Byla to taková běhačka, připomínající hru na pikolu, protože jsme v malých skupinkách, či po dvojicích běhali labyrintem úzkých uliček. Nedivil bych se, kdyby nám obyvatelé lili na hlavu nočníky, ale kupodivu to snesli. Hůře už naše flinty; ty daly dvě rány a už nešly – maltský prach, kapitola sama pro sebe. Statečně jsme padli a šli na náměstí v Birgu, kde pro nás milí Malťané chystali k opékání prase. Sliny se nám sbíhali a opékače Musiho jsme prosili, aby nám již kůrčičky dopřál… „Hovno, hovno!“…nedal. Jinak se tam na ostrově svině rožní jináč než hu nás! Prasca zůstalo celé až do konce a na závěr se to celé (rozuměj kůže) potřelo medem a pokapalo citrónem… „Nebesa!!!“ Pan Šlajsna učinil obchod s anglickým námořníkem – za vývrtku získal ponožky. Angličan francouzské výkřiky již ovládal a v podstatě rád je vykřikoval i bez toho, aniž by protislužbou získal vrták na lahve. V háji byla vzpomínka na „Její Veličenstvo.“ Správně: „Smrt tyranii!“ Jinak na náměstí bylo veselo a my se z té prasečiny radovali i na nádvoří Francouzského domu až do dvou do rána a Malťan konající v tom místě službu, dělal nám společnost (a asi hlídal, abychom moc neřvali).
Neděle 14.11.
„Jó neděle…“, zdálo by se, ale tento den na rozdíl od předchozích přípravných cvičení jsme si opravdu mákli. Zdálo se nám, že slunce ten den nějak více svítí… I když jsme měli jen vesty, bylo nám horko už jen při pochodu Vallettou a pietním aktu u památníku padlých (zejména II. světové války, kdy Němci bombardovali ostrov hlava nehlava, že už se Malťané málem museli vzdát, ale pak padl Tobruk a Fricové místo, aby ostrov obsadili, mysleli si, že získali tolik zásob, že jim Malta v Britských rukou nemůže již vadit… Blbě, že). Pak jsme dopochodovali do velké pevnosti (Fort St. Elmo), kde jsme sehráli bitevní představení, které znázornilo francouzské obsazení Malty, potlačené povstání Malťanů a pak francouzskou kapitulaci pod náporem britských sil. Obecenstvu se ukázka líbila a to i těm nevidomým Japoncům… Pak jsme se autobusem přesouvali na další bitvu do místního lesa Mizieb, který je na druhém konci ostrova. Stěží jsme se udržovali vzhůru – spánek obtěžkával naše víka… Napochodováno a nabojováno už toho ten den bylo v tom horku celkem dost, ale maltský Martin pro nás připravil „bojovou hru.“ Do lesa velikosti 800x2000metrů, na jehož kraji v piknikové zóně byla vysušená mršina psa ubitého holí, lesa plného křovin, trní a kamení, jsme se rozmístili ve čtyřech skupinách a dlouho jsme hledali nepřátele. A když už jsme někoho našli a přemohli, dlouho jsme pak zase hledali nějaké přátele. Byl to bordel, ale většina Francouzů ovládala společný český jazyk a tak, s výhodou jasné a zároveň šifrované komunikace přemohli jsme ty spojenecké Německo-Italsko-Maltsko a kdoví jaké ještě britské kontingenty. Pěknou ukázkou byla obrana pevnůstky „Alamo“ kde Jiří („Ničitel světů“) na dotírající Angličany v podstatě vyvalil zeď. Utrmácení a zpocení, byli jsme odvezeni do známé „Castilie“ na další bohatou večeři. My však spíše toužili po sprše. Ta nám byla dopřána až večer po namáhavém přesunu z Birgu do hotelu Evropa v oblasti zvané Sliema. Jednalo se sice o barák, ve kterém péra v madraci tlačila do zad, ale po onom dni, zejména díky koupelně, nám to připadalo jako ráj. Dvě piva a všichni jsme padli.
Pondělí 15.11.
Po snídani jsme se vypravili na další oblíbený „pochod smrti“ po nábřeží do města. Na druhé straně ulice jsme zahlédli již výborně vycvičeného anglicko-italského námořníka, který na pouhé zapískání ochotně volal slavné: „Liberté…“ Ve Vallettě jsme prohlédli pár krámů a realizovali výhodné nákupy. Obtížnějším úkolem bylo jen „shánění sandálů „sabatek - spencerů“ pro Ozziho, který si prozatím nevybral… Shlédli jsme tedy nějaká muzea (1. Velmistrovský palác se skvělými kusy palných zbraní – mnohé unikáty, brnění a další výzbroje a výstroje; 2. Muzeum „nemocniční,“ kde jsme se mohli poučit o péči johanitů o nemocné – zejména ty duševně, kteří prodělávali své terapie zavřeni v kobkách). Povečeřeli jsme opět „U dědy“ a busem dojeli k hotelu. Po krátké poradě jsme dospěli k názoru, že zbytek večera strávíme na skalnaté pláži na kterou dotíral příboj a dopijeme zásoby z domovů. Stalo se dle plánu. Nohy nám oplachoval příboj, jedna láhev byla poslána do moře se vzkazem. Po různých debatách (a hádkách) připlula jedna krásná vlna a smočila některým zadky utěsněných v džínách o keckách nemluvě ?. Noc na úterý byla pro některé radostným odpočinkem, jiní úpěli mořskou nemocí, kterou se nakazili od láhví na pláži ;-) Prostě každému se dařilo podle jeho schopností :-))
Úterý 16.11.
Toho rána jsme si fanfaronsky udělali budíček v 7:00, takže někteří se podobali živým mrtvolám. Avšak pár facek postaví každého na nohy a tak jsme vyrazili autokarem do Valletty a odtud do města Mdina. Cestou jsme viděli nádherný akvadukt a usmířeni jeden s druhým, převelice jsme se v buse veselili až do cíle. Mdina byla příjemné malé městečko s původním opevněním a pěknými výhledy na celý ostrov, na kterém jsme již zdomácněli. Někteří navštívili muzeum tortury, jiní si užívali dne, ve kterém se díky studenému větru ochladilo, ale slunce nám nad hlavami svítilo dál. Po pohodovém dni jsme ještě krátce vyloupili Vallettu (a sehnali se ty krbce pro Ozziho – doufám, že si je nechal pozlatit!). Večer jsme udělali v gentlemanském stylu v sousední restauraci „Podnik s Berlíňankou.“ Skupina Bohmen si dopřála mísu plnou mořských děsů, Mahren byla v tomto ohledu konzervativnější (ke své škodě ;-) ).
Středa 17.11.
Tento den (vlastně noc) jsme jen krátce zdřímli, neb někdy před třetí ranní pro nás přijely mercedesy, do jejichž kufrů jsme do polovic narvali naše bedny s kořistí. Před letištěm došlo ještě k dohadům ohledně placení (neb provozovatelé nebyli tak snadno uspokojeni se šestákem – 60E) a mercedesový šéfík (zajisté příbuzný pražských taxikářů) si vyžádal prémii pro druhého řidiče: tzv. „Money for boy a na Vánoce.“ Tak nás tedy asi o pětikilo vobral (celkem tedy 80 éček). Nu což, platil jsem to já, že? Při letištní proceduře se mezi námi našli dva mistři. Jeden smontoval flintu tak, že policistka nemohla přečíst číslo a druhý dokonce neměl lejstro na svou pistol, kterou de facto na Maltu propašoval!!! Tato chyba však naštěstí nebyla úřady potrestána, snad díky bakšiši „money for boy.“ Ze vzduchu jsme viděli (na půl jedenácté) druhý maltský ostrov Gozo (na kterém pobýval Odyseus s nejmenovanou nymfou ;-) ) a na 4 hodinách dole byla vidět zase Etna. Ve Vídni byly listopadové mraky a pod nimi středoevropská realita ?. Žlutý bus, jehož řidič se nás též pokoušel okrást – tentokráte však neuspěl - nás dopravil do Brna (neb původně domluvený řidič se ožral kdesi na dožínkách a zapomněl…).
Na Maltu 2010 nezapomeneme, byla to paráda. Dva dni navíc bychom tam klidně ještě skousli. Ale co, něco nám zbylo i na příště. Po 19ti měsících a 26 dnech usilovné práce, zápis dohotoven tajemným „štábním“ zpravodajem ;-) Salut! Vr.
ZpětPočasí:
pod mrakem zima jako sv… údajně až -14°C
Účast:
contre-maitre Jaroslav Janúšek
quartier-maitre Zbyněk Kříž
officier de santé Boris Nezbeda
porter d´aigle Jaromír Rozsypal
tambour Tomáš Langr
matelot Jiří Beránek
matelot Pavel Jedlička
matelot Jana Šálková
éléve matelot Martin Kříž
vivandiére Danuše Wetterová
Pořadatel:
C. E. N. S.
3.prosince
V tento den se druhý oddíl gardových námořníků, tak jako po minulé roky, sjeli ze všech stran do Slavkova k účasti na rekonstrukci této přeslavné bitvy. Ubytování nám poskytl Jarda Rosy ve svém domě. Na Špitálce zamluvené posezení nám umožnilo pohodové posezení s možností stravy.Aspoň jsme nebyli odkázáni na normovanou stravu od pořadatelů a shánění volného místa po místních pohostinstvích. Večer se k nám přidali i námořníci ze 44-eme flotile.Společná návštěva místního tanečního reje stmelila naše řady v jeden celek, a tak jsme krátce po půlnoci radši všichni zalezli do pelechů. V nadcházející bitvě bude poprvé působit naše mokrá sekce společně a pelotonu, doplněného o několik pěšáků, bude velet také námořník.
4.prosince
Po snídani, kterou zabezpečila Zila, Martin a Rosy, jsme se poměrně rychle ustrojili,
samozřejmě bez mohutného brblání to nešlo, a vyrazili na shromáždiště francouzských vojsk. V 9.00 hod. byl nástup všech francouzských jednotek na náměstí pod zámkem. Zde jako velitel pelotonu jsem nechal nastoupit celý peloton. Po seznámení se s jednotkami a vojáky, jsem oznámil moji představu součinnosti a vlastního působení pelotonu v sestavě batalionu.
Po pár cvicích se zbraní jsem stanovil místo, kde a v kolik se sejdeme k secvičení celého batalionu.Po rozchodu, čas do secvičení každý využil podle svého, někteří k odpočinku, další k návštěvě místních atrakcí nebo snídani.Většina však tuto dobu naplnila zateplováním a protimrazovým vylepšováním své výstroje.
V 11.00 hod. byla v zámeckém parku zahájena secvičení gardového batalionu pod vedením capitaine Samka velitele batalionu.Několikrát jsme procvičili základní manévry pelotonů, nic složitého.Ale při teplotách pod -10°C, ve sněhu nad kotníky a s polovinou lidí v pelotonu a také v batalionu, kteří nemají ani šajnu o správné obsluze pušky, ne to o provádění manévru, to bylo skutečně na hraně vzpoury. Kvůli takovým jednotkám, které neovládají základy trpí celek, asi velitelé uvedených nechápou, že secvičení není o tom, aby se tam někdo něco učil, ale aby se sladili vycvičené jednotky do většího homogenního útvaru.
Musím vyzvednout gardové námořnictvo a také námořnictvo flotilly, skutečně patříme mezi jednotky, které se ve výcviku nemají za co stydět, i když je pořád co lepšit, a ve výstroji sem tam dohánět. A opět mně námořníci přesvědčili, i přes věčné brblání, že dokážou cokoliv a já tuto partu budu vést a hájit, když budou o to stát.
Po hodinovém secvičení jsme se odebrali k nalodění do autobusů, které nás odvezli do Tvarožné.V této době jsem se dověděl, že námořní peloton nebude v gardovém batalionu, ale v řadovém. Tak dobře, secvičení s gardou se tím míjí výsledkem, moje příprava, kde budeme působit také, kde se řadový nachází zjistím ve Tvarožné, jediné pozitivum je velení Taziena, který snad jediný dokáže operativně nasazovat své přidělené jednotky.
Ve Tvarožné jsme pojedli s sebou nesené přidělené jídlo, a odebrali se najít batalion Taziena.
Našli jsme ho těsně před přesunem na východiště k bitvě a za přesunu se formovali a upřesňovali naše úkoly v nadcházející vřavě.Zvláštní pohled byl na sekci před námi, za kterou šlapalo cca pět jakýchsi civilních osob v sukních, které měli snahu stále opečovávat vojáky před sebou při jakémkoliv pozastavení. Těmto osobám vůbec nevadila podivnost jejich počínání, která narušovala kompaktnost proudu batalionu. Náš peloton ve stanovených rozestupech párkrát dokonce musel zastavit, a já tyto osoby musel ukázňovat, což se nelíbilo některým na sukni závislým vojáčkům v sekci před námi. Námořnictvo však nemůže ohrozit, ba ani urazit bláto ze silnice v lidské podobě.
Až na úpatí Santonu byl námořní peloton zařazen do sestavy řadového batalionu jako čtvrtý peloton, tzn. levý krajní. Až v této chvíli jsme byli doplněni na konečné stavy, větší směs snad v pelotonu nemá nikdo, já se však mohu opřít o námořníky.Svojí přítomností nás zčista jasna oblažovat poručík Balcárek, nicméně měl být někde u štábu, kde by jeho osoba nepůsobila rušivě.Bitva byla celkem statická, naše linie, kdykoliv se někam hnula, byla napadána jezdectvím, a tak naše sevřené řady aspoň notně zasypávali nepřítele různými druhy střelby, při minimálním pohybu. Ke konci bitvy se konečně povedlo seřadit náš batalion do útočné kolony k závěrečnému frontálnímu útoku.Ten naši nepřátelé nemohli zastavit, a tak dle plánu byli poraženi na hlavu.Závěrečná statická prohlídka jednotek vrchním velitelem s dekorováním vyvolených , gratulujeme jim.
Toto však byla poslední kapka do totální zmrzlosti našich úsměvů, vždyť ještě před pár dny jsme nasávali příjemné středozemní klima na ostrově Malta.
Po nezbytném přesunu k dopravě do Slavkova jsme se odebrali zahřát do svého zimoviště na Špitálku, zde jsme vydrželi do večerních hodin.Borise už v podvečer povolalo domů zaměstnání, ale vytrvalci vydrželi debatovat do rána.
5.prosince
Ráno po snídani bylo rozhodnuto. Na pietní akt bude vyslána pouze dobrovolnická mise zástupců námořnictva a ostatní odjedou domů k léčení svých šrámů z bitvy a mrazu.Tito statečný byli Zila a Rosy, pravda, oni nebyli nakaženi ostrovním teplem.
zápis: contre – maitre Petit Jauda