Pěchota námořníctví

Rok 1789 s Francouzskou revolucí přinesl mnoho změn, a to nejen vypuštěním slova „royal“ z názvu sboru a tím jeho přejmenování na Corps des canonniers-matelots. Staré „despotické rozhodování“ ministerstva bylo nahrazeno parlamentním rozhodováním Národního výboru, a tak se mnohdy i neodborné a podivné návrhy museli projednávat. Postupně se celková reorganizace námořnictva stala módním tématem. Teprve až počátkem roku 1792 Národní ústavodárné shromáždění pověřilo poslance vypracovat seriózní reformu námořnictva.

Usnesení Zákona ze 14. června 1792 ve 4. roce Svobody, jménem Ludvíka, z Boží milosti a Státního ústavního zákona krále Francie, stanovuje v šesti hlavách organizaci jednotek držených pro námořnictvo. Tímto vznikl Corps de l’artillerie et de l’infanterie de la marine nahrazující předchozí jednotky v celkové síle 9547 osob. Sbor se dále dělil na dva pluky po dvou praporech s celkem 32 rotami dělostřelectva (147 důstojníků a 3699 mužů). Druhá část sboru (241 důstojníků a 5460 mužů) tvořili čtyři pluky po dvou praporech každý s devíti rotami pěchoty (8 rot střelců a 1 rota granátníků). Těchto stavů však nikdy nebylo dosaženo. Selhání Středomořské flotily (Toulon), povstání ve Vendée a vylodění nepřátel

v Bretani (Quiberon), se mnozí námořníci angažovali na straně roajalistů. To vedlo k reorganizaci námořnictva prostřednictvím čistek štábů, rekvizicemi, teroru a popravám v řadách námořníků. Usnesení z 9. pluviôse AN 2 (28.ledna 1794) nakonec tento sbor zrušil

a rozpustil do praporů národních dobrovolníků (Bataillons de volontaires nationaux).

Pád Robespierra zpochybnil všechny reformy. Na potřeba reorganizace námořnictva poukázal až v roce 1795 ve svém projevu poslanec Gouly: „ …mánie zavedení revolučního systému všude bylo šílenstvím…potřeba všechno revolucionalizovat znamenalo všechno dezorganizovat… Francie se zhroutila pod tíhou teroru…námořnictvo, více než jiné složky pocítilo tyto následky a ještě dlouho je cítit bude…“ Plán na reformu byl schválen bez jakýkoliv změn a připomínek 3. brumaire AN IV (25.října 1795) ve znění šesti vyhlášek

a Zákona o námořních jednotkách. Tento zákon ustanovil Corps d’artillerie de la marine v jeho nové organizaci ve dvanácti posádkách přístavů Francie (Brest, Toulon, Rochefort, Lorient, Dunkerque, Le Havre, Cherbourg, Saint-Malo, Nantes, Bordeaux, Bayonne

a Marseille). Nový sbor měl sedm půlbrigád námořního dělostřelectva (demi-brigades d’artillerie de la marine) a tří rot dělostřeleckých dělníků (compagnies d’ouvriers d’artillerie). Každá půlbrigáda se skládala ze třech praporů o devíti rotách. ze 189 muži. V případě války se stavy sboru mohli navýšit z pozemních jednotek o dalších 13 000 mužů. Dva měsíce po přijetí byl maximální stav dělostřelců námořnictva upraven na 22 023 mužů. I tento stav byl při zbylých počtech cca 9 000 mužů příliš ambiciózní. Dobrovolný nábor do námořních jednotek, který byl pravidlem byl neúčinný. K naplnění požadovaných počtů byl proto tento princip porušen a celá 46. půlbrigáda řadové pěchoty, včetně důstojníků byla začleněna k půlbrigádám námořního dělostřelectva.

Mír uzavřený v Amiens dne 4. října 1802 byl dekretem 1. pluviôse AN XI (21.ledna 1803) důvodem k návratu na mírové počty a dekretem 10. florealu AN XI (30.dubna 1803) následnou reorganizaci z půlbrigád na pluky. Následný výnos z 15. florealu AN XI (5.května 1803) uskutečnil další změny. Corps d’artillerie de la marine (Sbor dělostřelců námořnictva) podle tohoto výnosu tvořilo čtyři pluky dělostřelců námořnictva (régiments d´artillerie de la marine) s celkem 12 prapory (1. a 2. pluk po 4 praporech, 3. a 4. pluk po 2 praporech) o šesti rotách se 150 muži v míru, a 200 muži ve válce. Výnos výslovně potvrzuje rekrutaci dobrovolnými odvody, podřízenost k Ministerstvu námořnictva a kolonií. Také však, že se na sbor vztahují i zákony, předpisy a nařízení pro pozemní dělostřelectvo. Při vzniku Francouzského císařství v roce 1804, plukovníci Balthazar Joseph Emond d´Esclevil (později smrtelně zraněn v Bitvě u Kulmu, zemřel v zajetí 28.12.1813 v Chlumci nad Cidlinou)

a Esprit Baudry d´Asson požádali císaře Napoleona I. o čestný název sboru „císařský“. Návrh byl císařem 18 brumaire AN XIII (9. listopadu 1804) přijat a sbor přijal čestný název Corps Impériale d’artillerie de la marine.

Ruské tažení odčerpalo značnou část lidských zdrojů francouzské armády. V reakci na tuto potřebu ministr námořnictva Denis Decrés dopisem ze dne dne 30. prosince 1812 nabídl císaři jednotky dělostřelců námořnictva ke službě v Grande Armée. Po prvopočátečním odmítnutí, dekretem z Fontainebeau dne 24. ledna 1813 bylo 18 000 mužů přeorganizováno a začleněno do 6. armádního sboru (předtím 2. rýnský pozorovací sbor). Zde vytvořili převážnou část pěchoty dvou divizí sboru. Tento sbor při saské ofenzivě a následném ústupu od Lipska ztratil dvě třetiny početních stavů. Dne 25. ledna 1814 čtyři pluky námořních dělostřelců přidělených k divizi generála Josepha Lagrange vykázali pouze 2070 mužů.

Po abdikaci císaře Napoleona, vyšlo dne 1. července 1814 nařízení Ludvíka z boží vůle krále Francie a Navarry o reorganizaci sboru. První článek byl o přejmenování sboru na Corps royal des canonniers de la marine, další články jsou o jeho navýšení na celkem 5304 mužů ve třech plucích a o jejich přidělení do přístavů. Realita však zůstala u početně jediného pluku. Stodenní císařství přineslo návrh na reformu námořního vojska. Tento návrh z 17.dubna 1815 odhadoval k potřebě udržení funkcí sboru 16 500 mužů v míru, a v době války 19 000. Tyto reformy však již nestihli opustit šuplíky ministerstva.

Další změny se dělostřelci námořnictva dočkali teprve až roku 1816, kdy vznikli dvě samostatné jednotky Artillerie de Marine a Infanterie de Marine. To je však již jiný příběh v jiné době o jiných jednotkách.